Proč ta sova tolik houkala, hů a hů a hů

Žil, byl, a vlastně ještě žije jeden malý školák, a ten se tuze rád vyptává.

– A táto, babička mi včera zase zazpívala tuhle písničku…. A Jenda hned zanotuje: Proč ta sova tolik houkala, hů a hů a hů, na mě se tak divně koukala, hů a hů a hů... A proč a na koho se divně koukala?

– Víš, Jendo, písnička je písnička a z téhle se to asi nedozvíme. V té se totiž dál jen zpívá, že ta houkající sova o někom určitém sice něco ví, ale nepoví. Ostatně lidové písničky v sobě často skrývají různé jinotaje, ale i moudra, v tomto případě možná i ornitologická.

– Co to je ornitologická?

– Ornitologie je nauka o ptácích, je to z řečtiny, ornis je řecky pták, a logos je slovo, či pojem, a tak by se to dalo přeložit jako ptákoznalství.

– A já bych chtěl být, až budu velký, ptákoznalcem.

– No, už jsi na docela dobré cestě, neboť se správně ptáš. Z hlediska ornitologického, tedy ptákoznaleckého, sovy na sebe houkají stejně tak, jako na sebe volají lidé. A nejvíc houkají na konci zimy, když se hledají do páru, sovák se sovou, tedy výr s výřicí, kalous s paní kalousovou, sýc se sýcovou či třeba kulíšek nejmenší s paní kulíškovou. Anebo puštík volá na paní puštíkovou.

– A my je slyšíme, ale potmě nevidíme.

– Nevidíme, protože to jsou noční ptáci a my potmě vidíme bídně, navíc býváme za tmy už doma. Ale sovy se vidí, ty totiž potmě vůbec vidí velmi dobře. Chápu, chceš se zeptat, čím to, že tak vidí potmě. No, za prvé mají oči velmi velké, a mají velké i čočky a  na rozdíl od jiných ptáků  jim oči míří dopředu. Takže vidí za minimálního světla, a sám víš, že v noci tak úplná tma tmoucí nikdy není.

– No, dobře, a proč mi ale babička zpívává právě tuhle písničku?

– Nejspíš ji má ráda.  Zpívávala jí mně, když jsem byl malý a teď ji zpívá i tobě. A když jsi byl maličký, tak jsi při ní tak krásně houkával, hů a hů a hů, až  jsme se skoro báli, aby ti to nezůstalo!

Josef Duben