Psí sen

Ahoj, já jsem Bobík. Pomáhám lidem, kteří mají místo nohou dvě kolečka. Moje cvičitelka se jmenuje Róza. Cvičí mě, abych mohl takovým lidem pomáhat žít normální život. Všichni lidé takoví nejsou, třeba Róza, ta běhá hrozně rychle. U nás na výcvikovém středisku máme skvělou partu. Je tu Bertík, Lusy, Lumpík a Stela, ale mně jde práce nejlépe.

Ráno jsme s Rózou vstali brzy. Nevím, co ji to popadlo. O pár minut později jsme šli ven. Došli jsme k proužkované cestě, já jsem si sedl a řekl: „Já tam prostě nejdu“, ale Róza mi zase nerozumí. A místo toho, aby mi odpověděla, tak se spustí něco, čemu říkají semafor. A začne velké tikání. Róza si asi myslí, že z toho nejsem dost paf, tak na mě mluví. „Bobíku jdeme“ a „Bobíku proč jen sedíš?“. Tak jsem jako šel a pochopil jsem, že musím jít, když mi Róza řekne a semafor tiká. Když proužkovanou cestu přejdu, tak dostanu dobrůtku. A když se mi to podaří několikrát, tak jdeme domů. Jak jsme dorazili domů, tak jsem pochopil, že mi Róza zase uklidila pelíšek. „To je snad za trest!“, jsem jí řekl a ona na mě: „Bobíku na místo.“ S ní nemá cenu se bavit. Tak jsem si to urovnal podle svého, je to fuška. Já jí taky nestelu pelíšek, tak nechápu, proč ho stele ona mně. Před obědem si ještě zdřímnu. Když jsem usnul, zdál se mi nádherný sen o tom, jak se jednoho dne probudím a jenom se protáhnu a zívnu si, tak zvenku slyším hlasy. „Kdo to tak krásně zpívá?“ a „Nevstal Karel Gott z mrtvých?“ A já se podívám z okna a zeptám se lidí venku: „Kdo to tak krásně zpívá?“ A  oni jeden přes druhého: „No přece ty!“. „Ale vždyť já zpívat neumím…“, bráním se. „Ale umíš. Jen to zkus a vyhraješ Zlatého buřtíka!“ A já na to, že to tedy zkusím: „Kdepak haf, ty haf, ptáčku haf, hnízdo haf, máš haf, haf?“. „Výborně!“ ozve se zvenku a lidi začnou tleskat a já dostanu Zlatého buřtíka. Končím s výcvikem a dám se na zpívání. HAF.

Text i kresba: Amélie Kocmánková, 4.A ZŠ Mendíků, Praha 4