Radost

Přiletěli rorýsi. Letos o čtrnáct dní později, ostatně i vlaštovky a jiřičky se letos zpozdily. Jaká je radost sledovat konečně jejich křivolaký obratný let a zaslechnout jejich charakteristický pokřik.

Zatoužil jsem zahlédnout, jak rorýsi hnízdí, a Katka, která se stará o věžní hodiny, mi nabídla, že bych to mohl na věži zkusit. Domluvili jsme se na pondělní ráno, to často chodívá hodiny natahovat. I když ne pokaždé, věžní hodiny mají legrační cyklus, 36 hodin.

Rovnou uvedu, že naděje se nenaplnila, rorýsy na hnízdech ukrytých někde za pozednicí jsme nespatřili. A blíž jsme jít nechtěli, abychom je náhodou nevyplašili. A také jsme si navíc uvědomili, že na nějaké jedině možné přiblížení ani nemáme, na rozdíl od nich, křídla.

Ale přece jen ten výstup do věže za to stál. Katka mi při loučení totiž pověděla okřídlený příběh. Jak šla jedno jarní ráno opět k hodinám: „Už zdálky slyším takový vzrušený křik, rorýsi ze své obvyklé výšky přilétají skoro až k zemi. Až mi došlo proč. Z vysoké trávy u kostelní zdi se totiž ozývalo takové zvláštní pištění. Aha! To se jednomu z rorýsů, tedy z těch mladých, zřejmě nepovedl manévr a zapadl do trávy. A jak známo,  rorýs nedokáže vzlétnout ze země, ledaže by se snad vyškrábal na nějaký kámen, ale ve vysoké trávě byl bez šance. Tak jsem ho chytila a vyhodila do vzduchu. Mávnul křídly a frr, byl fuč. Ale co je to za křik? S přicházejícím panem farářem jsme obrátili oči vzhůru. Okolo věže obrovskou rychlostí kroužilo hejno rorýsů. A zase křičeli, ale jinak!  ´A pak někdo řekne, že zvířata neznají radost.´ lakonicky pravil pan farář.“

Cestou od kostela jsem pro útěchu chvíli pozoroval jiřičky, jak si staví hnízda,  už léta stále na stejném rohovém domě, a ty mi, na rozdíl od rorýsů, pěkně před objektivem zapózovaly. Bylo jich tolik, že nebyl takový problém udělat povedený snímek… Radost.

Josef Duben