Roztomilé frkání a chrochtání. Poslechněte si, jak velrybí miminko žadoní o mléko

Zní to jako kratičké frkání, chrochtání a říhání. Mořští biologové z Madagaskaru poprvé zaznamenali, jak se mláďata keporkaků dožadují mléka od mámy. 

Způsob žadonění je přitom překvapil. Podle mořské bioložky Anjary Soloma se totiž nepodobá žádnému škemrání jiných savců. „Zatímco mláďata dalších druhů vydávají spíš vysoké a táhlé zvuky, kňourání keporkaků jsou nízkofrekvenční,“ popisuje jedna z autorek výzkumu. To podle ní může znamenat obrovský problém, a to v místech s hustou lodní dopravou. Matky keporkaků totiž mohou nářek mláďat v hluku z motorů snadno přeslechnout.

Odlišné je i další chování velrybích miminek. Zatímco většina jiných savců zkouší mámu upozornit na hlad i dloubáním a strkáním, keporkaci nic z toho nedělají. „Mámy se ani nedotknou. Jenom se přesunou pod její trup a čekají, až je nakrmí. Plavou těsně u místa, kde má mléčné žlázy,“ dodala Anjara Soloma. To nebezpečí přehlédnutí ještě zvyšuje.

Biologové to zjistili, když sledovali početnou skupinu keporkaků poblíž ostrova Sainte Marie u Madagaskaru. Osm různých mláďat vybavili kamerami a mikrofony a zaznamenávali jejich chování. Třiatřicetihodinový materiál pak podrobili analýze. „Snažili jsme se odlišit, co který hlasový projev znamená. A to tak, že jsme každé zvolání spojili s konkrétní akcí,“ přibližuje Anjara Soloma, která je současně prezidentkou organizace na ochranu životního prostředí Cetamada.

Nakonec se jim podařilo popsat několik různých situací. Třeba to, které zvuky obyčejně doprovázejí rozpustilou hru u hladiny. Nebo jak se mláďata projevují při cestování. „Odlišili jsme i jejich něžné žvatlání s matkami,“ popisuje Soloma a dodává: „Ukázalo se, že nehlučnější bývají mláďata právě před kojením. A to hlavně po ránu, když jsou žaludky prázdné. To bývají opravdu neodbytná.“ 

Není divu. Každé mládě totiž potřebuje nabrat až 45 kilogramů denně. To je několik set litrů mateřského mléka. „Jinak nepřežije,“ dodávají biologové, kteří svá zjištění zveřejnili v Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences.

Jejich výzkum tak znovu poukázal na to, jak je důležité snižovat hluk v oceánech. Může totiž napáchat nenávratné škody. „Právě u keporkaků může zapříčinit úhyn mláďat,“ uvádí bioložka.

Populace velryb mají přitom pro planetu obrovský význam. Dokážou totiž zadržovat oxid uhličitý. Ukládají ho ve svém těle. Třeba plejtvákovec šedý, který se dožívá až šedesáti let, zadrží za svůj život dokonce třiatřicet tun zmíněné látky. Navíc když zemře, neuniká vstřebaný plyn do vzduchu. Klesne spolu s ostatky zvířete na dno oceánu a tam se po staletí zvolna uvolňuje a „hnojí“ hlubinné rostliny.

Velryby navíc pomáhají tím, že vytvářejí ideální podmínky pro růst takzvaného fytoplanktonu – tedy společenstva jednobuněčných organismů. Ta žijí na hladině a vytvářejí kyslík. Podle vědců jsou jeho populace tak plodné, že vydají zhruba tolik kyslíku, kolik zvládne „vyrobit“ 1,7 bilionu stromů. To odpovídá dokonce čtyřnásobku amazonského pralesa.

Kromě biologů už proto k ochraně velryb nabádají i experti z Mezinárodního měnového fondu. Spočítali totiž, jak cenná jejich existence je. Podle propočtů z roku 2019 se cena jedné velryby pohybuje okolo dvou milionů dolarů, což je skoro 49 milionů korun. 

Zdroje: Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences, magazín Oceanographic a zpráva Mezinárodního měnového fondu.

Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: Charles J. Sharp /Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Video: Maevatiana Nokoloina Ratsimbazafindranahaka / Cetamada / CNRS