Soužití může být…

 …ano, různé. Na toto téma jsme před časem vedli hovor s Milošem. O soužití lidí se zvířaty, lidí s lidmi, ale i zvířat se zvířaty. Shodli jsme se, že základní podmínkou možného soužití je vzájemný respekt a dodržování jistých mezí. Dítě, kotě, štěně, všechna mláďata si zkoušejí, co se může. Nejprve na rodičích, co jim dovolí, co snesou. Až po pár pohlavcích od mámy kočky či fenky, u lidské matky si dnes nejsem moc jist, začne mládě zkoušet, kde mají hranice další členové smečky, komunity nebo rodiny. Co řeknou na jeho pokoušení bratři, sestry, sousedé?

Na selském či vlastně téměř na každém vesnickém dvoře bývá zajímavé pozorovat, jak takové soužití probíhá. Obvykle bez větších  problémů. Například kočky dobře vycházejí se slepicemi, ale i s koněm a ovcemi, které se u Miloše pasou na stráni za jeho domem.

A když mi ukázal nový pěkný kurník, vůbec mě nepřekvapilo, že zaujal i zvědavého kocourka.  Začal ho navštěvovat tváře se, že na slepičky dohlíží. A ony jeho přítomnost snášely bez problémů. Aspoň to prý nekomentovaly. I když, kdo ví? Copak někdo rozumí slepičí řeči? Možná tedy kocourek, když ten kurník navštěvuje pravidelně. Kocourkovy návštěvy mi přišly zábavné a Miloš slíbil, že se to pokusí zdokumentovat. Ulovený snímek je jasným důkazem poklidného soužití. Jen není zcela jasné, zda kocourek slepičku  hlídá, nebo jí jen tak dělá společnost.

Co je podmínkou úspěšného spolužití? Oboustranná prospěšnost? Ale není to jen ten lidský pohled, podle kterého  vztahy dobře fungují při dodržení zásady win – win, tedy když „vyhrávají oba“? Já bych se v tomto případě spíše přikláněl k tomu, že ani zvířatům není dobře samotným a že jsou ráda ve společnosti. Někdy jedinců blízkých, někdy i jinodruhových, a někdy třeba i nás, lidí. A někdy více, někdy méně. Stejně jako lidé. A nejlepší je, když zúčastněné strany mají ze soužití radost.

Loni kocourek kontroloval slepičky, podřimoval v kurníku a dokonce jim hlídal snůšku. Letos už Miloš vyprávěl, jak kocourek se slepičkami hřaduje. Ale vyfotit se mu to zatím nedaří. To jistě chápe každý, kdo někdy zamířil na kočku fotoaparát. Musí být buď hodně rychlý, nebo hodně trpělivý. Nu, Miloš takový je. Stačí ho pozorovat při práci, při hovoru se slepicemi, kočkami nebo s koněm. Takže nakonec se focení povedlo!  A navíc je z té fotky zřejmé, že slepice i kocourek mají ze sdílení kurníku nejen prospěch, ale opravdu i tu radost, pokud si dovolím jim přičítat lidské pocity.

A co když se kočka uvelebí člověku na klíně nebo na ruce, a pejsek se stočí na koberečku u křesla svého pána? Co je to jiného, než projev pocitu bezpečí, radosti a uvědomění si, že všechno je tak, jak má být?

Pozorování zvířat, především těch domácích a člověku blízkých, pomáhá pochopit vzájemnou rozdílnost i blízkost. Člověk je bytostný idealista, tedy většinou, neboť touží po setrvalé pohodě, trvajícím štěstí a blahobytu. Zvíře, tedy kůň, kočka, pes či slepice, jsou realisty. Vědí, možná jenom pudově, i když se mi tomu nechce věřit, že pohoda je dočasná.

Nabízí se inspirace: poučit se od zvířat, naučit se užívat si onoho nejspíš časově omezeného pocitu bezpečí a radosti, a uchovat si na ně posilující vzpomínku pro chvíle, kdy bude neklidno, neveselo a shon.

Josef Duben
Foto a video: Miloš Michalica