Správný setrvačník vrní nebo přede

Touha, aby něco pěkného stále trvalo, a pokud možno neměnně, je stará, stařičká. Nyní, v nové době, však těžko obstojí, neb se přece uctívá změna a pokrok, to je smysl života, ne? Tak se radši ideál „setrvačníku“ nahrazuje pojmem udržitelný vývoj, což bohužel znamená zrychlující se setrvačník, a to je fyzikální nesmysl.

On se nakonec každý setrvačník jednoho dne zastaví, zřejmě i tak veliký, jakým je Země a další planety, ba i ostatní vesmírná tělesa. Pokud tedy Někdo odněkud nějakým tajuplným způsobem neřekne: „Ještě se točte!“

Setrvačníkem dlouhotrvající pohody je, podle mě, kočka. Ta dokáže setrvávat na místě dlouho předlouho, navíc ještě názorně předvádí relativitu času. Před pěti minutami dlela už nejméně hodinu na pohovce pod oknem,  a nyní již další hodinu dlí před klávesnicí. Podívám-li se na hodinky, tak to všechno dlení trvalo 16 minut. Proč mě vůbec napadlo přirovnávat setrvačník ke kočce? No, protože každý setrvačník, ať v autíčku, nebo v průmyslu, či ten v motoru auta, vyluzuje zvuk, který mi připomíná kočičí předení.

A k čemu je vůbec takový setrvačník dobrý? Leckoho napadne, že k tomu, aby se něco točilo déle a zdánlivě se pohybovalo samo. Nu, to také, ale setrvačník především slouží k vyrovnávání otáček a tlumení vibrací. Takže když motor běží, setrvačník kumuluje kinetickou energii, kterou posléze vydává ke „kultivaci chodu“. Jak krásně to zní, kultivace by se hodila leckde, ale asi nejsou všude setrvačníky.

Dokud se všechno dobře promazáno točí, ani si člověk nevšimne, že se To točí. Podobně jako při pozorování kočky si nepovšimne běhu času, ba co víc, spíš zapomene, že vůbec nějaký čas existuje, natož že běží. Zejména, když ta kočka vrní či přede. Kdo dokáže říci, kdy přesně začala, a kdo určí, kdy už skončila? Člověk zavnímá tento zvouček a nabude dojmu, že vlastně jen tak visí ve vzduchu. Jen tak si trvá,  bez začátku a bez konce.

Rotační pohyb setrvačníku dobře připomíná či ilustruje ideu trvání, neustálého točení, a možná to mohlo napadnout i Galilea Galileiho při pozorování Venuše rotující okolo Slunce a nastavující mu stále svou tvář… „Eppur si muove“, pořád se pohybuje, neboli „a přece se točí“, což údajně jednou řekl svému hostiteli, sienskému arcibiskupovi.

Inu, co si přát víc, než mít radost z toho zatím se točícího i z toho občas předoucího setrvačníku… Ještě se točí… Ještě přede…

Josef Duben