Stará kočka není jen starou kočkou

Stará kočka je, vnímáno lidskýma očima, spíš filosofem… zdá se mi. Spoustu věcí totiž ví, jenže spíš mlčí, tak skoro filosoficky. A jestli tomu někdo může rozumět? Možná může, i když ne každý, a když už, co z toho asi tak dokáže vyvodit? Člověk přece většinou, nejsa filosofem, když na něco konečně přijde, touží to sdělit, musí to někomu říci, a to nejlépe hned.

O tom je třeba divadelní hra Thomase Bernharda „Minetti: Portrét umělce jako starého muže“. Starý a poněkud už zatrpklý herec Minetti konečně přišel na to, jak správně zahrát Shakespearova krále Leara. Jenže ono to už nikoho nezajímá. Ale, napadá mě, že vlastně každý člověk je hercem. Hercem ve svém dramatu, možná komedii, ale jelikož není každý filosofem, tak poněkud moc mluví. A mluví. Jenže slova, zejména je-li jich moc, málokoho zajímají.

A skutečný filosof? Ten spíš mlčí. A obdobně tak mlčí i kočka, a odpovídá raději mimikou. Naše kočka Sísa měla mimiku velmi srozumitelnou, byť trochu nenápadnou. Přimhouřila oči, popřípadě odpověděla poněkud mimeticky, tedy napodobila člověka, tím myslím mne, a zatvářila se moudře. Tím nejlépe vyjádřila, co si myslí. Myslím si. Ale množná je pravděpodobnější, že člověk, tedy já, její člověk, spíš tu odpověď chtěl vidět.

Nejradši bych portrét naší kočky trochu parafrázoval, a to: Portrét kočky jako moudrého filosofa. Ještě dokonalejší parafráze by byla jako „starého filosofa“, jenže to mi přijde poněkud dehonestující. A v případě takové inteligentní kočky dost zavádějící.

Josef Duben