Ten, kdo hodně ví, (už) není zvědavý
Proč asi? No právě proto, že už ví. Že ví, jak věci asi dopadnou. Ovšem je otázkou, jestli lze vědět všechno. Někdy se může zdát, že by to skoro mohlo jít. A takový skutečně nebo domněle vědoucí vzbuzuje obdiv, ale také třeba nedůvěru. A odtud by mohla pramenit obliba, popřípadě neobliba koček. Jak to? Vezmu to tedy po pořádku.
Existují lidé, kteří se rádi prezentují jako všeználkové, že všemu rozumí, se vším si poradí. Takoví jsou leckdy dost málo snesitelní. Ono poslouchat věčné podoteky málokdo vydrží. Snad jen kočka, a i to má své meze. Ze slov si nic moc nedělá, o čemž svědčí její různá opáčení, například takové, jako když nesouhlasně odkráčí, aby zpovzdálí zvědavě sledovala, co se bude dít…
Ačkoli… s kočkou je to také i trochu jinak. Zdá se mi totiž, že je opravdu trochu vševědoucí, ale přesto i trochu zvědavá. Proč trochu? Protože ani samotnému vědění ani poznávání nepřiznává takovou důležitost, a tedy ani té vševědoucnosti ani zvědavosti. Dovede totiž včas přestat s touhou všechno vědět, protože to dost dobře nejde, a je si toho, zdá se mi, dobře vědoma. A tak přestane dříve, než by propadla skepsi. Na rozdíl od člověka. A pak si, možná na rozdíl od člověka, uvědomuje, že zvědavost úplně ukojit nelze. Například dovede po chvíli přestat pozorovat motýla, protože dělá, podle ní, pořád jen to samé, a to je podle ní spíš „pro kočku“. Co je na tom tak zajímavého? A právě tyto kočičí vlastnosti, které mohou kočkomilnému pozorovateli připomínat moudrost, jsou právě tím, co některým lidem na kočkách vadí. Nebo že by to bylo tím, že někteří by chtěli vidět veškeré dění tak nějak srozumitelně a svůj život lineárně?
A možná proto dávají někteří lidé přednost k poslušnosti vycvičitelnému pejskovi, kterého mohou brát sebou víceméně bez problémů skoro kamkoli. Anebo se snad k lásce k usedlé pozorovatelce a vtipné glosátorce (ano, kočka dovede říci ledacos) musí dospět? Dozrát? Dorůst? Nebo se toho jen dožít? Obojí je možné.
Josef Duben