Ti ptáci rozumí lidské řeči

Na počátku byla otázka: „Jak lidé mohli…“

Ale začnu raději ještě víc od začátku. Jednoho únorového dopoledne jsme šli po cestě mezi poli, podél potůčku, od kterého nás oddělovaly keře bezu, šípků, trnek, ale i pár vyšších stromů, jeřábů, dubů a i lip. V korunách se to hemžilo všemožným drobným ptactvem, a na nejvyšších větvích pokřikovalo hejno kvíčal, tj. drozdů kvíčal. Naprosto je nerušilo, že procházíme v těsné blízkosti. Ptáci pokřikovali vesele dá.

Tu jeden z nás vyslovil onu již zmíněnou otázku: „Jak lidé mohli vůbec takové ptáky lapat a jíst?“ Vzápětí si odpovídáme, že v oněch dobách, kdy krajina nebyla tak masivně zemědělsky využívaná, bylo všude hodně keřů a lesíků, tak bylo i víc všeliké zvěře, tedy i ptáků. A tehdy, jak známo, lid obecný jedl kdeco. Nejen ty kvíčaly, ale i žáby a veverky, vrány i sojky, viz známá píseň, o tátovi, který sojku chytil a všichni si pochutnali. Zde je třeba připomenout poučení z oné písně, aby se nepřesolovalo.

Ostatně čihařství, čili lapání ptáků, bylo i v našich končinách počestnou živností. A byl to jediný způsob lovu, ke kterému lidé nepotřebovali schválení vrchnosti.

Vysvitlo slunce, slyšíme šustot křídel, pískání, švitoření. Proti nám je mladá lípa obsypaná pěknými kvíčalami, které si vesele štěbotají šak šak šak… Pohlédnu na ně a zasměji se: „Koukni na ně, takových šest kvíčal by nám k obědu stačilo, ne?“ V ten moment ptáci ztichli, v mžiku vzlétli a zmizeli. Není to důkaz, že rozumí lidské řeči?

Pokračujeme v cestě. A na mezi sedí pěkný zajíc. Opět se neudržím, opět vtipkuji: „A co taková zaječí pečínka?“ Sotva to zaslechl, však má pěkně  dlouhé uši, kterým myslivci říkají trefně slechy, vyskočil a… A ten utíkal! Takže lidské řeči rozumí patrně i zajíc.

Možná nám obdobně rozumí i ostatní „divoká“ zvířata. U domácích o tom asi není pochyb,  například naše kočka nám rozumí zcela jistě!

Josef Duben