Trochu pozdní apríl…

Letos připadl první duben neboli Apríl na Velikonoční pondělí. Anebo to bylo naopak? Ať tak nebo tak, moc aprílových žertíků jsem nezaznamenal, anebo si jich nevšiml.

Smyslem „apríla“ bývá někoho napálit, vymyslet překvapivou situaci, která vypadá pravděpodobně a které se po odhalení všichni úlevně zasmějí. Jako po dětských aprílech typu: „Jé maminko, či tatínku, venku napadal sníh, kanárkovi se dneska v kleci vylíhla kanárčata, jé, na zahradě je velikánský medvěd, nebo v záchodě je tááákovýhle pavouk.“

Ale letos na Velikonoční pondělí se vtípky moc neobjevovaly. Všechno potlačily Velikonoce, slavnost Vzkříšení a s tím více nebo méně spojené velikonoční zvyky jako pomlázka s barevnými vajíčky, popřípadě nedávno přijatá docela hezká germánská tradice – hledání překvapení od velikonočního zajíčka.

Ale přeci jen jsme ve velikonočním oktávu, to je těch osm dní po Vzkříšení, jedno překvapení zažili. V probouzející se zahradě jsme už zvyklí občas potkat ježka, spatřit čmeláky, včely, mátožnou mouchu, zaslechnout ptačí zpěv a často i ty zpěváčky zahlédnout. Ale tohle? Přivolala mě žena, že máme na zahradě nějaké záhadné zvíře. Hm, apríl to nebude, pomyslel jsem si, je už šestého dubna, to se radši zajdu podívat. Je to divné, huňaté, barva černá, s trochu stříbrným melírem. Nehýbe se to. Strčíme do toho opatrně větvičkou… A nic. Obrátíme to.

No, byl to v trávníku zapomenutý smetáček, chlupy nahoru. Inu, i taková věc se v dubnu může udát.

Přemýšlím o překvapeních a říkám si, že by se o tomto tématu dalo napsat více, například, že jsou lidé, kteří mají překvapení rádi, těší se na ně, ba je téměř vyžadují. Ale pak existují i ti, kdo o žádné překvapení nestojí, neboť jim narušují plány, znejisťují je, a vytrhávají jim z rukou otěže dění. Mě ale, zřejmě díky jisté smířlivosti a trpělivosti skoro vždycky překvapí, že se i nepříjemná překvapení nakonec dají docela dobře přežít.

Josef Duben