Ty mi nerozumíš?

Smutné opáčení, že? Je ho však slyšet poměrně často… Od lidí. Na rozdíl od nich si ale příslušníci různých živočišných druhů většinou rozumějí docela dobře. A to ať jsou ze zemí, krajů, popřípadě světadílů různých. Mohou mít třeba ve zpěvu, napadají mě například ptáci, jistou odlišnost, trochu pozměněný trylek, ale v porozumění jim to nebrání. Téměř by se to dalo přirovnat k nářečím.

A týká se to samozřejmě dalších zvířat, plazů, savců býložravých i masožravých, ba i savců vodních. Jak třeba zpívají velryby! Lze zmínit i hlasové projevy určené nejen rodině a příbuzným, ale i dalším obyvatelům krajiny. Jsou to například signály varování, jako syčení či chrastění chřestýšovo, houkání, bučení, troubení či řev. A jaképak jsou další možné komunikační projevy? Štěkot, mňoukání, vrčení, předení, i již zmíněný ptačí zpěv. Může jít i o jisté zvukové označování teritoria.

Někdo řekne, že i člověk se projevuje obdobně, tak o co jde? O to, že lidé z různých zemí či světadílů si mnohdy nerozumějí, i když znají tamní řeč. Jenže čemu se divit, když si mnohdy nerozumíme ani ve své rodné zemi. Jak také, když každý může vidět pod stejným slovem něco jiného. Třeba pod slovem mír, že?

Ale ono to není vůbec nic nového. Jako docela dobrý příklad nedorozumění mi přijde používání kouřových signálů ke komunikaci. Co všechno bylo možné sdělit? Výstrahu, že se blíží nepřítel, upozornění, že už táhnou bizoni, jeleni, nebo již přiletěly husy. Nebo snad ženy sdělují, že už je oběd: „Lovci pospěšte, než se to připálí.“ Anebo: „Chtěly jsme upéct tu flákotu, co jste přinesli, ale máme mokré dřevo.“ Jenže pochopili to vždy adresáti správně? Vždy bylo důležité znát signály, stejně jako dnes slova. Jinak si to mohli adresáti vykládat kdovíjak, že bizoni odtáhli, husy nepřiletěly a ty ženské si zase nedovedou poradit.

Určitě byl důležitý způsob sdělování podstatného prostřednictvím pachu. Ten je u zvířat také velmi důležitý, a funguje zejména při vyhledávání budoucí matky či otce budoucích mláďat. Však i lidský jedinec, tedy muž či žena, dává přednost tomu či té, kdo mu voní.

No a když jde o komunikaci o věcech vážných, tedy týkajících se třeba morálky, politiky či ekonomiky, tak tam to bývá ošemetné. Ale je jistý způsob, jak se s tím vypořádat. A jaký? No přece vyhýbat se tomu, co smrdí.

Josef Duben