U vody je živo(t)

Když jsem se na výstavě obrazů Josefa Šímy zadíval na jeho parníček, přišlo mi najednou zase o něco zjevnější, že voda… voda je život. A také, že život je u vody, ale i na vodě a pod vodou.

Kdy se s vodou člověk poprvé setkává? Suchozemcovo dítě, tedy nepočítáme-li domácí koupání, se asi nejdřív vrhalo do louže, od které je maminka usilovně odrazovala, aby se nezmáčelo a nezamazalo. Ale doba se změnila, a s ní i oblečení a i dnešní matky, takže ty vyrážejí s dětmi ven hned po dešti, aby si děti vybavené holinkami a nepromokavým oblečením vody v loužích hezky užily.

Pro lidi u moře je voda životodárná, a vnímají ji i jako nebezpečný živel, no a vlastně u řek je to podobné… Jsou též zdrojem potravy i dopravní cestou a někdy nebezpečím. A voda znamená i dobrodružství, někdy malé, jindy střední, ale občas i velké. Když se řekne voda a život, vybaví se každému něco jiného, někomu žába, kapr, kachna, racek, labuť, jinému zase husa divoká či severní, ondatra, nutrie, bobr či ledňáček, a někomu dokonce husice nilská nebo kolpík. Tedy pokud mluvíme o našincích, tedy nás z Čech, Moravy či Slezska.

O mořích ale také něco víme, o delfínovi, o velrybách, žralocích, o různých raccích či orlech mořských. Ti ostatně zalétají i k nám. Viděl jsem ho loni na kraji Křivoklátských lesů. No, konec výčtu, mohl by takto pokračovat ještě pěknou chvíli. Budiž alespoň jakousi výchozí inspirací pro jarní pozorovatele, až vyrazí do přírody.

Kdo nechce vážit cestu kdovíkam do luk a polí, k meandrujícímu potoku, k rybníku či až k moři, má ještě jednu možnost: Nabrat si vodu z nejbližší louže do skleničky a  přinést si ji domů, a tam v klidu a teple pod mikroskopem pozorovat, jak je živo i v každé kapce vody.

A ještě je jedna možnost, potěšit se pohledem na „vodu“ na obrazech, třeba se zahledět na nějakou „marínu“, ať už s klidným či rozbouřeným mořem, nebo na některý ze Šímových obrazů, na parníček či na Seinu pod mostním obloukem v Paříži, a zasnít se. Inu, voda…

Josef Duben