Uklidni se, klídek…

Tak tahle rada rozčileného člověka málokdy zklidní, spíše naopak. Co tedy pomůže? Možná někdy stačí si uvědomit, že důvod k neklidu či rozčilení je čistě osobní, a tudíž těžko vysvětlitelný, a že člověku nezbude, než si pomoci sám. Jo, kdyby to šlo vždycky, že? Jenže ani tohle neplatí ve všech případech, podobně jako mnohá zažitá tvrzení, popřípadě fyzikální zákony. Anebo může jít spíše o zdání, viz tvrzení: „Hůl do vody ponořená, zdá se býti nalomená. Ano, jen se taková zdá být, byť je úplně rovná.

Takže co pomůže? Podle mě blízkost kočky. Nejlépe vlastní, ale může být i cizí. Stačí ji chvíli pozorovat, jak klidně dlí někde v ústraní anebo naopak na velmi viditelném místě, a když ji něco jaksi vyruší, jen očkem mrkne, a když vzruch netrvá dlouho, nenechá se rušit v dlení…  V opačném případě se odebere pobýt na jiné místo. Jak poučné. Od spouštěče neklidu pryč!

Ale co si má kočka počít, když zdroj neklidu je stále přítomný, ale není úniku? Mám na mysli například situaci Moniččiny mladé kočičky, která začala čurat mimo záchůdek, a to jen proto, že jí klidu nedopřával spolubydlící kocourek. Byl už sice dost starý, a kastrovaný, ale prostě ji nenechal na pokoji. Monika si zoufala, kdo by chtěl mít všude načuráno. Až to zkusila se speciálním vonítkem, které se strká do zásuvky, podobně jako to na odpuzování komárů, jenže z tohoto se lehce odpařuje vůně levandule a kozlíku. Na kočky to zapůsobilo velmi brzy. Hurá, situace se vrátila do normálu, čurání do záchůdku.

Ovšem tato vonná směs působila i na lidi, Moniku první dny bolela hlava, než si zvykla, jedna její návštěva se zase rozkýchala, sotva vstoupila. Naštěstí se kočky brzy uklidnily a aromaterapii bylo možné brzo opustit.

A pokud jde o kočky, tak o nějakém opouštění nelze hovořit. Však kočky samy jsou oprávněně považovány za léčivé, ostatně působí na nervy i preventivně!

Josef Duben