Umění portrétu

V čem spočívá toto umění? Ve věrném zobrazení zevnějšku, tedy tělesné schránky, anebo i v tom, jak se podařilo zachytit duši? Či pomohlo dokázat její existenci? To by se dalo říci především o duši lidské, ale do jisté míry i o duši, či spíše „dušičce“ zvířecí. Ovšem není to trochu troufalé, říkám si? Ale na druhou stranu proč ne. Duch či duše znamená něco lehkého, jako dech, ale přitom něco podstatného, oživujícího. Je to sám život. Kdo nedýchá, nežije. A přece je velké umění namalovat či z kamene nebo hlíny vytvořit portrét člověka nebo třeba koně, který je tak věrný, že by mohl v ten moment vyskočit a promluvit, popřípadě zaržát.

Občas lze slyšet povzdechnutí, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, což ostatně vychází i z Bible, z knihy Genesis. Tam je to myšleno zřejmě tak, že člověk by měl být také schopen něco vytvářet, budovat, ano, aspoň trochu také tvořit. Jak však tuto schopnost využije, to již záleží jen na něm. A když netvoří, ale jen boří, pak je na místě ono výše uvedené povzdechnutí.

Židovská tradice od dob Mojžíšových pracuje s vírou a představou Boha neviditelného. A když je ho třeba nějak uctít, tak v chrámě, a když mu projevit úctu, tak třeba zatančit před schránou úmluvy, jak to učinil král David. V té schráně byly totiž desky se zákonem, Desaterem. Hodně se  však změnilo zřejmě po oné události v Betlémě, pak v Galileji, u Jordánu a posléze zejména v Jeruzalémě. A to byl zřejmě, rozhodně aspoň v zemích s antickou, židovskou a posléze křesťanskou tradicí, počátek portrétování Krista. No a pak i „jeho“ lidí, matky Marie, Josefa, apoštolů, a tak dále.

Tolik odbočka, kterou jsem si nemohl odpustit. Pročpak? Protože stále existují lidé, kteří se neradi fotí, a o nějakém portrétování s nimi není ani řeči. Někteří příslušníci přírodních národů se dosud zdráhají nechat se vyfotografovat, obávají se, že jim to ukradne duši. Všichni tito odpůrci zřejmě soudí, že neviditelné má zůstat neviditelným a jakékoli snahy o zviditelnění či zpodobení  jsou buď nebezpečné či přímo rouhavé. Při pohledu do očí, například El Grecem portrétovaného šlechtice s rukou na prsou, či starého šlechtice (oba v Pradu), jsem přesvědčen, že ta možnost zahlédnout jejich duši za to portrétování stála. A to myslím platí i pro jeho obrazy Josefa s Ježíškem (Toledo) či Seslání Ducha svatého (Prado), kde dotyční nehledí pozorovateli do očí.

Kdo nemá rád portréty, tedy lidské, myslím tím cizí, a natož své, ten se většinou i nerad dívá do zrcadla, mohl bych jmenovat. Ale takoví mají možnost kochat se portréty ptáků, psů, koní, koček, a že jich je. Ze současnosti se mi vybaví třeba malíř Jan Dungel, ach, ti jeho ptáci! Nebo již zesnulý malíř koní Emil Kotrba. A co v devatenáctém století populární malíř psů, ale třeba i ptáků, Edwin Landseer, po němž je i pojmenováno „jeho“ plemeno psů (obrazy k vidění v Tate Gallery v Londýně). Nebo Zdeněk Gorgoň starší a jeho kočky? U portrétování hmyzu se zdá, že není o čem hovořit, ale není tomu tak, co třeba hmyzí portréty od Ondřeje Sekory, například Ferdy Mravence, brouka Pytlíka, Berušky a dalších! Lze zmínit i úžasného ilustrátora Jana Kobyláka. A v Kroměříži jsou k vidění třeba motýli Maxe Švabinského. No a lze nezmínit od Salvadora Dalího Krajinu s motýly z roku 1956? Příkladů dalších by se našlo více..

Ale proč mluvit jen o portrétech  živých tvorů, proč se vlastně neříká „portrét krajiny“? I ta přece může být také oduševnělá a pozorovatele může oslovit, okouzlit a upoutat. O tom věděli své malíři renesance, barokní malíři, ale i romantici, ba i naši Mařákovci, Otakar Kubín i impresionisté, ale i současní hyperrealisté a třebas i stuckisté.

 Josef Duben