Viděli jsme tele s rozlomenou pánví i polomrtvá kuřata v popelnici, popisují tvůrci filmu Svědectví
„Viděli jsme toho hodně: tele s rozlomenou pánví i krávy pohozené za halami,“ popisují Věra Mikušová a Lukáš Vincour. Dokument Svědectví, který mapuje život hospodářských zvířat v Česku, natáčeli celé tři roky. „Nejhorší záběry vznikaly ve chvíli, kdy si zaměstnanci mysleli, že je nikdo nevidí,“ pokračují členové spolku Zvířata nejíme a dodávají: „Je to obrovské zlo, které není pojmenované zákonem.“
Jak vznikl nápad natočit film Svědectví?
Lukáš: Ten nápad vznikl zhruba před třemi lety, kdy jsme zhlédli podobný dokument ze zahraničí. Šlo o australský film Dominion, který odhaloval děsivé praktiky v tamní živočišné výrobě. Snažili jsme se ho promítnout mnoha svým známým a kamarádům. Chtěli jsme, aby pochopili, proč nám živočišná výroba vadí. Jenomže nikdy jsme moc nepochodili. Spousta lidí nám řekla: „Ano, je to příšerné, ale v Česku se nic takového určitě neděje.“ Jenomže ono se to tady děje taky. A tak jsme se rozhodli, že natočíme dokument z českého prostředí.
Takže vy jste věděli, co můžete v českých chovech čekat?
Lukáš: Ano. My se ochranou zvířat zabýváme už delší dobu, takže jsme minimálně tušili, jak se tady se zvířaty zachází. Přesto jsme byli z některých věcí v šoku.
Odkud jste ty informace měli?
Věra: Oba máme vystudovanou zemědělskou školu. Navíc dokumentární filmy, které mapují chovy hospodářských zvířat, jsou běžně dostupné. Kdo chce, informace si najde.
Když máte oba zemědělskou školu, tak to znamená, že jste se původně na těchto praktikách sami podíleli?
Věra: Já bohužel ano. Věřila jsem autoritám, to znamená učitelům a zootechnikům, že zvířata cítí bolest a stres jinak. Takže jsem dojila krávy, stříhala ovce a držela malá selata hlavou dolů při jejich kastraci. Dnes nechápu, jak jsem mohla věřit tomu, že i když selata křičí, zákrok je nebolí.
Kdy se to změnilo?
Věra: Když jsem se šla jednou podívat na jatka. Čekala jsem humánní porážku. Něco, co bude únosné. Místo toho jsem odtamtud odcházela neschopná slova. Tři týdny jsem z toho pak byla nemocná. Tohle mi fakt změnilo život.
Co konkrétně jste tam viděla?
Věra: Jatkám se v tu chvíli rozbila porážková linka pro prasata, takže zaměstnanci museli zvířata přesunout jinam, aby místo nich mohli zabíjet krávy, telata a býky. Začalo tedy tříhodinové nahánění, během kterého se lidé snažili dostat prasata do strašně malého prostoru. Ta se samozřejmě bránila, takže na ně byli zaměstnanci naštvaní. Neskutečně brutálně s nimi zacházeli. Používali tyče, elektrické pohaněče a kopance. Bylo to děsivé. Některá prasata se neměla kam hnout, takže zůstala skřípnutá mezi ostatními. (Video naháněných prasat najdete v závěru rozhovoru.)
Pak jsem viděla i vlastní porážku zvířat. Šlo o obrovského býka, kterého lidé nahnali tyčemi nabitými elektrickým proudem do fixační klece. Strašně se bránil, ale neměl kam uniknout. Nikdy nezapomenu na výraz, který měl těsně před smrtí. Ten pohled mě bude pronásledovat navěky. Tehdy jsem pořídila svoje vůbec první záběry. Když jsem je pak zveřejnila na internetu, ohlas byl obrovský.
Všechny ty záběry jste tedy pořizovali vy sami?
Lukáš: Některé záběry jsme pořídili osobně, jiné skrytou kamerou. S dalšími nám pomáhali jiní lidé. Nejhorší věci ale odhalily ty záběry, které se podařilo natočit ve chvíli, kdy si zaměstnanci mysleli, že je nikdo nevidí. Najednou se totiž přestali hlídat.
Jak jste se do chovů dostávali?
Věra: To říkat nechceme. Nepředpokládáme, že by zneužívání zvířat jen tak skončilo, a tak chceme v dokumentování poměrů pokračovat. Co ale říct můžeme, je to, že máme na webu elektronický formulář, přes který nám může kdokoliv cokoliv poslat. Touto cestou se k nám dostala celá řada materiálů, lidi je posílali anonymně.
Když jste se rozhodovali, kam pojedete točit, podle čeho to bylo? Měli jste nějaké tipy na chovy, kde se zvířaty zacházejí obzvlášť zle?
Lukáš: Nějaké tipy jsme měli, ale ono bylo vlastně úplně jedno, kam jsme nakonec zamířili. Během těch tří let, co jsme dokument natáčeli, jsme navštívili asi dvě stě nejrůznějších chovů – a všude byla situace víceméně podobná. Všude jsme našli trpící zvířata.
Co jste například našli?
Lukáš: Viděli jsme například tele s rozlomenou pánví. To zranění rozhodně nebylo čerstvé, zvíře kvůli němu muselo trpět dlouho. Nebo telata uvázaná na řetězech tak, že si nemohla ani položit hlavu na zem. V této poloze musela strávit dlouhého půl roku. Běžná byla i polomrtvá kuřata v popelnici či krávy pohozené za halami velkochovů. Pomalu tam umírala bez povšimnutí a bez pomoci. Výjimečné nebylo ani zabíjení malých a slabých zvířat úderem o zem nebo o hranu. Viděli jsme opravdu hodně brutalit, některým z nich se zaměstnanci v chovech dokonce i smáli.
Kde se to v nich podle vás bere?
Lukáš: Asi jsou frustrovaní, život se jim nedaří tak, jak by chtěli. Ta práce je navíc často náročná a málo placená, takže si vztek vybíjejí na nevinných zvířatech. Další jsou jednoduše zlí.
Našli jste i nějakou „šťastnou“ farmu, kde se mají zvířata dobře?
Věra: Ne. Ani v těch nejvyhlášenějších biochovech totiž zvířata nežijí přirozeně. Navíc je jich příliš velké množství na to, aby jim chovatelé poskytli adekvátní veterinární péči – pokud se tedy některé zvíře zraní či onemocní, umírá často pomalu a bez povšimnutí. Brutální jsou i některé metody zabíjení – člověk třeba slepici uchopí a utrhne jí hlavu. Tyto chovy totiž nepodléhají žádné kontrole, ani regulaci.
Co z toho pro vás bylo nejhorší?
Lukáš: Vědomí, že jdu domů a všechna ta zvířata tam nechávám. Že jim nepomůžu. Často na ně s rozervaným srdcem myslím.
Věra: Pro mě je nejhorší, že se to děje pořád. A pak taky ten pocit, že těm zvířatům nepomůžeme. Nejde to, protože kdybychom některé z těch trpících zvířat vzali a odnesli k veterináři, spáchali bychom tím trestný čin – podle právního řádu jsou to přece jen něčí majetky. Skončili bychom ve vězení a nezbyl by nikdo, kdo by se jich zastal.
Ve veterinární správě zastání nenajdou?
Lukáš: To záleží na konkrétním případu. Často ale nenajdou zastání ani tam, protože řada těch praktik je normálních a legálních. Dokonce i kastrace selat zaživa nebo použití elektrické tyče je podle zákona v pořádku.
Věra: Přesně tak. Kontroly z veterinární správy sice do chovů chodí, ale zaměřují se hlavně na bezpečnost potravin. Jakmile jde o pohodu zvířat, tam už tak aktivní nejsou. Mnohdy navíc ani nemají co postihovat, protože chovatel nic nezákonného nedělá. Třeba jednou jsme na správu volali kvůli psovi, který byl celé dny uvázaný na krátkém řetězu v malém kotci u haly. Žádný výběh, vůbec nic. Výsledek: pes se má dobře, protože má vodu a jídlo.
V tom dokumentu ale byly i záběry, které odhalovaly porušování zákona. Ozval se vám kvůli tomu někdo z veterinářů?
Lukáš: Na základě toho dokumentu zatím ne. Je ale pravda, že už během natáčení jsme některé věci na veterinární správu hlásili a veterináři to řešili. Většinou se ale vzchopili až v okamžiku, kdy se o případ začala zajímat i média.
Věra: Já osobně mám s veterinární správou špatné zkušenosti. Třeba jednou jsme řešili případ krav, které musely stát celé dny po břicha ve vlastních výkalech. Nemohly se ani hnout. Právníci a organizace Hlas zvířat tehdy kvůli tomu podávali dokonce trestní oznámení na týrání zvířat. Bohužel z veterinární správy přišlo vyjádření, že se jednalo jen o hlubokou podestýlku. Tím to pro ně skončilo. A takových případů je víc.
Zkoušeli jste to postoupit i dál – na nadřízenou Státní veterinární správu?
Lukáš: Ano, když nás místní veterinární správa odbyla, museli jsme oslovit i nadřízené. Do jednoho případu na Benešovsku dokonce vstoupil sám ředitel Státní veterinární správy Zbyněk Semerád. Ozval se nám a chtěl to řešit. Myslím, že oblastní správu tehdy pokáral za to, že se případu dostatečně nevěnovala.
Věra: To byl tehdy velký případ. Státní veterinární správa kvůli němu poslala kontroly na všechna jatka v Česku. Ale my bychom nechtěli, aby to vyznělo tak, že ten hlavní problém je v nefunkčních krajských veterinárních správách. Ten problém je systémový: v halách a dvorech po celém Česku se každý den hromadně týrají zvířata. Děje se to naprosto legálně a za podpory všech lidí, kteří si pak „produkty“ z těchto zvířat kupují. Oni zemědělcům za to týrání ještě platí. A s tím Státní veterinární správa nic nezmůže.
Nachytal vás někdy někdo během natáčení?
Věra: Občas bylo lidem divný, co u zvířat děláme. Říct nám ale nemohli nic, protože šlo často o chovy, které byly zájemcům otevřené. Vyzývaly k návštěvě a chlubily se, jak jsou ekologické. Chodily tam dokonce i školky.
Jaké jsou reakce chovatelů teď po uvedení filmu?
Lukáš: Je pravda, že někteří zemědělci se na film přišli podívat a nebylo jich málo. V debatách, které jsme po promítání s diváky vedli, nám tvrdili, že u nich je to lepší. Bohužel když jsme jim pak volali, abychom si skutečně domluvili schůzky a přijeli, návštěvu odmítli.
Žádnými žalobami nikdo nehrozil?
Lukáš: To by bylo hodně smutné, kdyby se víc řešilo to, že si někdo dovolil natočit kruté zacházení se zvířaty, než to, že se něco takového vůbec děje.
Věra: Navíc oni se konkrétní zemědělci nemusejí v dokumentu vůbec poznat. My jsme jejich jména neuvedli a haly velkochovů jsou si všude podobné. I zacházení se zvířaty je stejné.
Doposud jsme se bavili o zvířatech. Může mít ale obvyklý způsob chovu nějaký dopad i na lidi?
Lukáš: Ano. Existuje spousta studií, podle kterých je obvyklý způsob chovu velkým rizikem pro zdraví člověka. Příkladem může být současný covid-19. Ten vznikl pravděpodobně tak, že se choroba přenesla ze zvířat na lidi.
Ještě větší hrozbu představuje antibiotická rezistence. Ve velkochovech se používá obrovské množství antibiotik, třeba ve Spojených státech se hospodářským zvířatům podá až osmdesát procent všech antibiotik, které se vyrobí. Často se to přitom děje jen preventivně – zvířata držená v tak velkém množství, navíc ve špatně větraných halách, by totiž brzy podlehla nejrůznějším bakteriálním nákazám. Jenomže bakterie kvůli tomu začínají těmto lékům odolávat, proti některým už skoro nemáme ochrany. Lidé mohou začít umírat i na tak běžná onemocnění, jako je třeba zánět močových cest nebo zápal plic. Ostatně podle Světové zdravotnické organizace už se to děje – kvůli antibiotické rezistenci ročně zemře více než 700 tisíc lidí.
Co tedy bude následovat teď?
Lukáš: Budeme se snažit, aby náš film zhlédlo co nejvíce lidí. To je náš primární záměr – informovat veřejnost o tom, jak se tady se zvířaty zachází. Ideální by taky bylo, kdyby byl dopad filmu tak silný, že by se zneužívání zvířat zastavilo. Lidé by zkrátka přestali kupovat „produkty“ ze zvířat a začali se stravovat rostlinně.
Věra: Přesně tak. Ideální by bylo, kdyby všichni přestali platit za týrání zvířat. Zemědělci totiž mají zvířata jenom pro byznys, je to zdroj jejich příjmů. Ve skutečnosti žádné „lepší maso“ nebo „šťastná vejce“ neexistují.
Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: organizace Zvířata nejíme
Video: Věra Mikušová, organizace Zvířata nejíme
Více informací o filmu Svědectví najdete zde