Volnost, rovnost, bratrství – inspirováno světem zvířat?

Jak krásně a zdánlivě ušlechtile zní toto heslo Francouzské revoluce! Poprvé ho prý použil Robespierre, pak bylo i napsáno na pařížské radnici, ale s koncem revoluce bylo opuštěno, a do francouzské ústavy se pak dostalo až roku 1958.

Kdo ale a jak přišel na toto hezky znějící heslo? Chtěli se jeho tvůrci nějak distancovat od dosavadního společenského řádu, zbavit se povinností, společenských konvencí a hierarchie, a volně a svobodně rozhodovat o všem? A být pěkně všichni bratři. Ovšem pak se ukázalo, že kdo bratrem být nechtěl, musel být odstraněn, a tak se revoluce utopila v krvi.

Mám dojem, že heslo Liberté, egalité, fraternité výstižně ilustruje naivní představy romantických idealistů, kteří od kavárenského stolku pozorovali let ptáků, či na výletě do Boloňského lesíka, takové pařížské Stromovky, pozorovali hopkující králíky, anebo v pařížské zoologické zahradě (Ménagerie du Jardin des Plantes) sledovali šimpanze, jak si bratrsky vískají z kožichu vši.

Romantické představy o zdánlivé volnosti volně žijících živočichů i lidí začaly opadávat až s poznáním jejich etologie. No a s rovností to je podobné, vždy existuje nějaká hierarchie, jak u individuálně či kolektivně žijících zvířat. A s bratrstvím? Jak je tomu s bratrstvím? Zdánlivě bratrské chování lidoopů při vybírání ektoparazitů ze srsti končí ve chvíli, kdy začnou s namlouváním. Pak už ani šimpanz nezná bratra.

Možná, že oni dávní „revoluční píáristé“ nebyli takovými romantiky ani idealisty, jak by vyplývalo z předchozích úvah, takoví prostě píáristé nejsou a nemohou být v žádné době, a nebyli takoví ani ti  novodobí republikáni. Nejspíš je ale spojovala a spojuje touha vymezit se, odstřihnout se od minulosti, a hlavně vytvořit nový řád.

Škoda jen, že skoro ve všech případech se ty nové řády celkem brzy mění v řádění. A rozhodně ne tak veselé, jaké se dá pozorovat v opičím výběhu v zoologické zahradě.

 Josef Duben