Vrabce národním ptákem!

Heraldickými ptáky bývají většinou orli nebo orlice, u nás například ta moravská, jejíž tělo v modrém poli je červenobíle popřípadě červenozlatě šachované. Však nejspíš proto se říkalo a říká: moravská orlice pestrá, českého lva věrná je sestra. Na erbech však lze najít i jiné ptáky, například na erbu Schwarzenbergů krkavce, jak klove do hlavy Turka, tedy mrtvého. To sám císař Rudolf takto erb polepšil knížeti Adolfovi v roce 1599 za dobytí turecké pevnosti u maďarského Györu, tedy na památku vítězství nad Turky.

Čápa měl zase v erbu šlechtický rod Dobřenských z Dobřenic. Čáp totiž pomohl k vykoupení jednoho Dobřenského z tureckého zajetí. Ten rytíř totiž před časem zraněného ptáka vyléčil,  a když pak úpěl v zajetí, náhodně kolem letělo hejno čápů. No a ten jeho čáp mu pomoc odplatil, jako poštovní holub odnesl Dobřenským zprávu, kde se rytíř psal, kde nachází, a tak mohl být ze zajetí vykoupen.

Když se řekne Francie, vybaví se snad každému galský kohout, avšak to, že Belgičané mají poštolku, to asi moc známo není. Nový Zéland má svého ptáka kiwi a Austrálie pštrosa emu, to už je známější, a vlastně by se to dalo i uhodnout. V Izraeli si v celonárodním hlasování vybrali za národního ptáka dudka, však to byl oblíbený pták moudrého krále Šalamouna. A jak by to asi dopadlo, kdyby se  taková anketa uspořádala v Čechách? Který pták by mohl být tím naším ptákem národním?

Podle jakého kritéria se rozhodovat? Podle krásy nebo podle vlastností, třeba i jen tradovaných, které má dotyčný pták podobné s námi, obyvateli české kotliny a moravských úvalů. Ano, připusťme při uvažování  jistou míru polidštění.

Těžká volba, nabízela by se křepelka, co volá pět peněz, pět peněz. Volání o penězích slyšet bývá, ale kdo v poslední době viděl křepelku? A co takový skřivánek nebo sova? Ale to by národ asi rozdělilo, kdo ráno rád vstává hlas sově určitě nedá a naopak. Proto nabízím vrabce! Vrabec je náš domácí milý pták, který působí dojmem, že právě tady je doma. A nikterak nevadí, že se vyskytuje i v mnoha dalších zemích.  Příznačné je, že se mu do cestování moc nechce, však se také říká trefně, když se někdo zdlouhavě chystá na cestu, že  „se vypravuje jako vrabci z Čech“. Vrabec se navíc dovede, stejně jako mnohdy my, tvářit nenápadně a leckdy nemotorně, a přitom umí tolik věcí! Třeba lézt po zdi, zato jinak jen poskakuje, nechodí. Ale kdoví jestli s tím nezačal jen proto, aby se dostal do oblíbené hádanky pro děti: „Kolik udělá vrabec kroků za sto roků?“

Vrabců prý ubývá, to je škoda, a přesto tu jsou tu stále s námi. V kdejakém křoví čiřikají a se veselí. Na konci žní jich už nebývá tolik vidět na silnicích, protože se obilí vozí opatrněji, v zatáčkách už neleží závěje zrní.

Ale vrabci u nás stále jsou a  chtělo by se věřit, že  zde budou i nadále, bez ohledu na měnící se klima, kdy zimy mohou být i tužší. Vrabci s tím zřejmě počítají a už se otužují! Tuhle jsem musel před louží přibrzdit, protože se v ní vrabci koupali. A jak radostně. Podívám se na teploměr, plus čtyři stupně, a vrabci vesele skotačí v louži. Ti něco vydrží. A proto, kdyby se pořádala anketa o našeho národního ptáka, ihned zvolám: Vrabce, vrabce!

A nabízí se i pro nás mnohé Čechy, Moravany a Slezany k tomu použít za heslo známé rčení: Lepší je mít vrabce v hrsti než holuba na střeše.

Josef Duben