Vrána k vráně, Čech k Čechovi…

Kdyby praotec Čech přišel pod Říp až po elektrifikaci země, nejspíš by na základě pozorování vlaštovek nebo jiřiček na drátech znělo přísloví o ptácích k sobě usedajících a rovné si hledajících trochu jinak. Vzniklo však podstatně dříve a protože Čechové bývali dobrými pozorovateli, svým rčením jistě chtěli vyjádřit i něco více, než jen pouhé konstatování, že nějací ptáci si rádi sedají vedle sebe.

V době stěhování národů zejména v dalekých končinách, odkud Čechové přišli, byli z ptáků nejnápadnější vrány, havrani, občas orel nebo sup a snad v houští na březích řek nějaký ten slavíček. Čechové však kromě přírody pozorovali zejména své sousedy, o kterých si na základě neblahých zkušeností z oněch dálných krajů nedělali žádné iluze. Ostatně to bylo i důvodem pro jejich cestu na Západ.

A možná si právě při studiu sousedů všimli, že se sdružují podobně jako vrány. Vrány se po většinu času, tedy kromě vzácných chvil hnízdění, kdy se věnují životu v páru a odchovu mláďat, shlukují do početnějších hejn, a především proto, aby něco společně podnikly,  ulovily, snědly, rozklovaly a cítily se silnější.  Mnohdy to bývá na úkor sousedů, u vran těch ptačích, u lidí těch lidských. Jistě se tak chovali i Čechové, ale negativní vlastnosti člověk přece vždycky mnohem lépe vidí na sousedovi.

Vrány jsou chytré, ale i ta jejich chytrost má své limity. Je-li vrána sama, dá se snáze obelstít, jak krásně vypráví Ezopova bajka o vráně, sýru a lišce, kde je jí mazaná liška chytrým protivníkem. Ovšem pokud je vrána jen mezi svými, hned tak se doběhnout nedá, snáze odolá.

A co my Čechové, sousedé? Nestálo by za to vzít si poučení od vran? Držet pospolu, nenechat se rozhánět, nesedat na lep mazaným lichotníkům. Kéž bychom dokázali, podobně jako oni černí ptáci, spolupracovat, občas si zakrákat, byť i někdy méně libozvučně, popřípadě i poklidně usedat pospolu. 

Josef Duben