Zrnko pravdy může být hluboko, přehluboko

I v nejbizarnějším vyprávění se občas najde zrnko pravdy. Na základě následující zkušenosti si Prokop troufá tvrdit, že na rčení „na každém šprochu je pravdy trochu“, něco bude. Čili, že i v na prvním pohled dost zvláštním příběhu může být něco reálného.

Při hledání pramenů pro bakalářskou práci na téma „Šelmy v Čechách“ listoval Prokop mimo jiné také staršími ročníky mysliveckého časopisu, když natrefil na krátkou zprávu, zřejmě přeloženou z polštiny, na které mu bylo něco podezřelého.

Začínala takto: „Ve Swinopole v Polsku choval lesní dělník Zbygniew Czarda jezevce. Přinesl si ho domů jako mládě, když v lese při těžbě přišlo o matku. Odkojili je mlékem z láhve. Velmi dobře prospívalo, obzvlášť přilnulo ke dvěma Czardovým dětěm, Jadwize a Vlodkovi. Nejpovedenějším Jackovým, tak jezevce pojmenovali, kouskem bylo vniknout do králíkárny a pozotvírat všechny kotce. Chtěl si s králíky hrát. Ti však pro to neměli pochopení, zpravidla se daleko zaběhli a dalo práci je zase pochytat.“

Zpráva pokračovala, že jak jezevec dospíval, stával se mrzutějším a stále méně společenským. Pokusili se jej tedy dát do výběhu, ale Jacek toužil po svobodě, krátce na to se totiž podhrabal a vrátil se do lesa. No dobrá, tomu se dá věřit, ale že si chtěl hrát s králíky?

Po nějaké době se souhrou náhod Prokop setkal s autorem toho zvláštní článku, a to v jedné malé vesnici na okraji Brd. Byl to již starší pán, který rád vyprávěl všemožné historky, hlavně z lesního světa. A jednou, právě když mu naslouchal i Prokop, zmínil se i o jezevcích. Až přišla řeč na někdy dost zvláštní chování jezevců, tehdy se onen znalec přiznal k jistému mladistvému žertíku, kdy do jednoho časopisu napsal smyšlený příběh o jezevci Jackovi.

„A to jste si to celé prostě jen tak vymyslel, není na tom ani zrnko pravdy?“ zeptal se Prokop. Dostalo se mu odpovědi, kterou je asi nejlépe ocitovat: „Co zrnko, leda tak králičí bobek pravdy! Když mi byly asi dva roky, u babiččiny sestry na vesnici jsem objevoval na dvoře slepice a kuřata, vrabce, v maštali krávy, no a v králíkárně králíky. To já, žádný jezevec, jsem si s nimi chtěl hrát, a tak jsem jim pozotvíral dvířka. Ale na tom není nic moc pozoruhodného, proto jsem to radši svedl na jezevce. Někdy je ta pravda hluboko, a může být i poněkud překroucená, ale nakonec může být i zábavná, ne?“

Nu a někdy se místo zrnka pravdy najde jenom bobek. A nejen v tomto příběhu.

Josef Duben