Zákon na ochranu zvířat je bezzubý. Obce se svým povinnostem stále vyhýbají, říká Bohdan Grygařík

Zvířata na ulici trpí a hladoví. Je nelidské je v tom nechat, říká ochránce koček Bohdan Grygařík. Města a obce, které se mají podle zákona o opuštěná zvířata postarat, ale prý stále selhávají. 

„Zákon je proto potřeba zpřesnit,“ domnívá se Bohdan Grygařík. A to tak, aby v něm byly jasně popsané povinnosti měst a obcí, nikoliv jen možnosti. „Současně je nutné vložit do zákona sankce za to, že města tyto své povinnosti nesplní – aby byl zákon vymahatelný,“ dodává ochránce. 

Ochranáři zvířat dělali před dvěma lety rozsáhlý průzkum mezi městy a obcemi. Zjistili, že kastrační program či jinou pomoc kočkám na ulici poskytuje necelé procento z nich. O čem to podle vás vypovídá? O tom, že Česko žádný problém s přemnoženými toulavými kočkami nemá, nebo že ho lidé jednoduše neřeší?
Rozhodně to není o tom, že bychom v Česku neměli problém s toulavými kočkami. Jenom se neřeší. Stačí se podívat k nám do Valašského Meziříčí. Opuštěných koček bez majitele jsou tu desítky. A to mluvím jenom o těch, které se na ulici „udržely“. Tedy které měly to štěstí a přežily alespoň několik let. Tyto kočky se mezi sebou samozřejmě dál nekontrolovatelně množí a jejich koťata trpí. Většinou se dožívají maximálně několika měsíců. Stovky z nich ročně skončí svůj život pod koly aut.

Kolik toulavých zvířat je v celém Česku?
Odhady na počty toulavých koček se hodně různí. Nejčastěji se hovoří desítkách tisíc. Další dokonce mluví o stovkách tisíc.

O toulavá zvířata by se měly podle zákona postarat obce. Proč to podle vás některé nedělají?
Těch důvodů je spousta. Pro některé lidi jsou zvířata stále méněcennými tvory. Předměty bez citu. Nezáleží jim na nich. Naučili se možná trochu řešit problém toulavých psů, protože ti jsou na ulici víc vidět a mohou být také obyvatelstvu nebezpeční – mohou někoho pokousat. U koček ale nic takového většinou nehrozí, takže proč by se jimi někdo zabýval?

Někteří zástupci veřejné správy navíc absolutně nepochopili svou roli – tedy to, že mají sloužit veřejnosti a pečovat o veřejné blaho. Jsou líní a nechtějí nic dělat – alespoň nic navíc, z čeho by sami něco měli. Druhá možnost je, že jsou neschopní a neznají ani zákony, kterými by se měli řídit. Například starosta Valašského Meziříčí mi v roce 2018 do očí řekl, že by problematiku toulavých koček „řešil tak, jak se to dělalo vždycky“: všechny kočky by utopil. Skutečnost, že by tím spáchal trestný čin, za který by se mohl dostat až do vězení, ho vůbec nezajímá.

Obrovský problém je také to, že je zákon na ochranu zvířat „bezzubý“. Obsahuje jen možnosti, kterých mohou města a obce při řešení problematiky toulavých zvířat využít. To je málo.

Jak by se tedy měl zákon upravit?
Bylo by dobré, aby v něm byly jasně popsané povinnosti měst a obcí, nikoliv jen možnosti. Současně je nutné vložit do zákona sankce za to, že města tyto své povinnosti nesplní – aby byl zákon vymahatelný. To dnes také chybí. Tím pádem mohou představitelé města řešení situace donekonečna odmítat, jak se to děje třeba právě v mém městě.

V posledních letech se ale o problematice toulavých zvířat hodně píše a mluví. Na obce a města tlačí dobrovolné spolky a iniciativy. Daří se situaci alespoň trochu změnit?
Částečně ano. Některá města a obce už podpořila nějaký kastrační program nebo založila vlastní útulek. Třeba Valašské Meziříčí ještě na počátku roku 2019 tvrdilo, že ve městě žádné toulavé kočky nejsou, a tudíž žádný kastrační program nepotřebuje. Pod tíhou kritiky se radní museli názor přehodnotit. O pár měsíců později přece jen spustili kastrační program koček. Nejprve na něj vyčlenili 30 tisíc korun, později ho ještě několikrát navyšovali. Zjevně byl tedy potřeba. Letos už je rozpočet kastračního programu 50 tisíc korun.

Takže přece jen posun k lepšímu…
No, problém je v tom, že kastrační program ve Valašském Meziříčí je zaměřený výhradně na majitele koček. Jenomže ony by se měly kastrovat také opuštěné kočky bez majitele – právě o ty by se mělo město podle zákona postarat. Jenomže to stále nedělá. Naopak. Město přišlo s represemi – hrozí pokutami za stavbu zateplených boudiček pro toulavé kočky, snaží se lidem zakazovat jejich krmení. Nikdo nesmí toulavé kočky odchytit a nakrmit je. Mně osobně třeba strážník městské policie vyhrožoval desetitisícovou pokutou za „zakládání nepovolené skládky“, když jsem položil na zem malou mističku s deseti deky kočičích granulí. Naše město prostě jde cestou represí. Jenomže to nic neřeší. Toulavé kočky nepřestanou existovat jenom proto, že někdo zakáže jejich krmení.

Navíc povědomí řady lidí o této problematice je stále velice slabé. Pořád se najde dost těch, kteří koťata zabíjejí, třeba topí. Nevědí, že se dopouštějí trestného činu.

Uvedl byste naopak nějaký dobrý příklad řešení problému s toulavými kočkami? Třeba v jiném městě?
Pro dobrý příklad můžeme jít do Rožnova pod Radhoštěm. Tam vznikl nový útulek s kapacitou třicet míst pro pejsky a deset míst pro kočičky. Dotace Evropské unie a ministerstva pro místní rozvoj pokryla zhruba polovinu nákladů na zřízení této „sociální firmy“. Což znamená, že město nejenom vytvořilo podmínky pro umístění opuštěných zvířat, ale i několik pracovních míst pro lidi, kteří hůře hledají uplatnění na trhu práce. Skvělé. 

Co dalšího by podle vás pomohlo? Jak by se mohl snížit počet toulavých zvířat?
Všechno je o lidech. Jak se ukázalo v některých městech, není vůbec potřeba stavět útulek za deset milionů. Často by stačilo mnohem méně: ukončit represi. Ta třeba ve Valašském Meziříčí stále nesmyslně přetrvává. Konkrétně: pokud už město samo o sobě není schopno naplnit svou povinnost, mělo by to aspoň dovolit jiným.  Mělo by přestat bránit tomu, kdo schopný pomoci je. Vždyť ti lidé, kteří na své vlastní náklady odchytí, přeléčí a vykastrují kočku, dokonce jí najdou nový domov, dělají práci, kterou by mělo udělat podle zákona jejich město.

Jak řeší otázku toulavých zvířat jiné země Evropy či světa? Je nějaká země, kterou by se mohlo Česko inspirovat?
To nedávno zkoumal Parlamentní institut – tedy vědecké a informační středisko, které slouží českým poslancům a senátorům. Třeba v Belgii se podle něj zřídil centrální registr zvířat. V tom se prý sbíhají data o všech tamních mazlíčcích. Mapují se přitom nejenom zvířata z chovatelských stanic a útulků, ale i ze všech zájmových chovů. Každý pes či kočka tedy musejí mít čip s jedinečným identifikačním číslem. To se nahlásí do registru, aby bylo zvíře kdykoliv dohledatelné. Platí přitom, že pokud zvíře není určeno k chovu, musejí ho majitelé nechat i vykastrovat – zvlášť pokud běhá venku. Psi a kočky, které takto nikdo nezapsal, se automaticky považují za toulavé. Musí se o ně postarat obec. To ona zajistí kastraci a čipování.

V jiných státech jdou zase jinými cestami. Ono je skoro jedno, jakou cestu člověk zvolí, důležitá je vždy hlavně ochota a zájem. Je s podivem, že jsou u nás lidé, kteří vyzývají k modlitbám za trpící zvířata při požárech v Austrálii, přitom sami jsou odpovědní za tisíce mrtvých koček ve svém vlastním městě.

Ještě připomeňme: Proč je třeba problém s toulavými zvířaty řešit?
Zvířata na ulici hladoví a trpí. Je nelidské je v tom nechat. Současně znečišťují dětská hřiště, mohou roznášet parazity a loví drobné ptáky – i ty chráněné. Pokud totiž chtějí v drsných podmínkách přežít, nemají na výběr.

Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: archiv Bohdana Grygaříka

Doporučujeme: Hvězdy a outsideři útulků. Lidé chtějí jorkšíry, na ocet jsou černé kočky