Bezútěšný fejeton s dobrým koncem (zatím)

Dobrý konec bude, to radši předesílám, aby se to vůbec chtělo někomu číst. Takže: Lidský život je
většinou delší, než život kočky. Je tak čas si na životní změny zvyknout, vyrovnat se s končícím
dětstvím, zjistit, že naděje vkládané do nabyté dospělosti a do zdánlivé svobody bývají liché. Je dost
času na to, vyrovnat se s neúspěchy a stihnout si uvědomit, že úspěchy v práci i v životě bývají
leckdy dočasné, ale také, že kondice a síla mají své hranice. A posléze přijmout fakt, že život končí.
Mnohdy tak kvapně, že se ani na onen Konec, či nový Začátek člověk nestačí připravit.

S výjimkou některých želv, slona, či třeba papouška žako, se zvířata okolo nás dožívají podstatně
méně. A sem patří i kočka, pes a jiná domácí zvířata. Čím bližší vztah k nim člověk má, tím je jejich
smrt smutnější, dojemnější, vždyť jde o členy rodiny. Skoro každý chovatel, ať již kočky, psa či
jiného zvířecího miláčka, prožívá při jeho odchodu dilema, zda si pořídit další zvíře a zase se bát
smutného konce. Bývá to těžké rozhodování, ale většinou zvítězí touha po zvířecím pohledu
odněkud z koutku, z křesla nebo z polštáře, po zapředení. A někdy i rozhodne „náhoda“, že třeba
kočka jaksi sama přijde a usadí se… To byl i náš případ.

Avšak kromě domácích zvířat, se kterými se sdílí dům, jsou i zvířata volně žijící v okolí, s nimiž do
jisté míry sdílíme teritorium. Zdá se, že žijí svobodněji, volněji, ovšem i se všemi riziky z toho
vyplývajícími, a v důsledku toho asi také poněkud rychleji. Při pohledu na ně si člověk uvědomí,
jaká to je vlastně dokonalá alegorie lidského života. Roztomilé dětství, trochu nezkrotné mládí,
někdy veselá, někdy až zpupná dospělost.

Dotyčný, ano, mám na mysli kocourka, jistě to leckdo již poznal, se totiž pohybuje periodicky po
naší zahradě, s naší kočkou se pozdraví, a když nemá nasypáno v mističce, pověří ji, aby nám to
zašla připomenout, sám se asi ostýchá, anebo přímo bojí?

Felixe, tak mu říkáme, jsme jednu dobu nechávali i vstupovat do domu, ono to ani jinak nešlo, když
se neptal a prostě chodil dvířky naší kočky. Ale už jsme od toho upustili, protože uvnitř mocně
značkoval a navíc po nocích „křičel“. Bylo to zvláštní, když jinak je tak plachý, že nás k sobě nikdy
nepustil, natož aby na sebe nechal sáhnout. Tak se teď se Sísou kamarádí jen venku. Pozorujeme jej,
jak se tu promenuje po kocouřích hrátkách, tu vítězně, tu je trochu pocuchaný. Ale vždy se vylíže.

Nicméně už je vidět, že není už žádný mladík. Zejména včera, když si přišel pro něco na zub, tak
spíš přikulhal, napadal na levou přední tlapku a i levá zadní mu trochu podklesávala. Ale k misce
vyskočil, najedl se a pak se Sísou společně vyhlíželi ze zápraží.

Říkal jsem si, že se kocourek jistě vylíže i tentokrát… Dnes, kdybych nevěděl o jeho včerejším
pajdání, ani bych si nevšiml lehkého zaváhání, když se s naší domácí zdravili. Ale ano, je to zatím.
Stejně jako s námi, s lidmi. Zatím.

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected].
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz