Brillo

Brillo je pes. Moje dcera Martina žije se svou rodinou v Británii.

Když se Martině narodil synek, dali mu jméno Samuel. Krátce na to přinesl Samův otec Jeremy domů štěňátko. Bylo malé, vešlo se mu akorát do kapsy kabátu. Tak přibyla mamince starost o dalšího člena rodiny. Zvládla to na jedničku. Psík rychle vyrůstal, jeho poněkud tvrdší srst připomínala drsnou houbičku na mytí nádobí. Výrobcem takových houbiček byla u nich firma Brillo. Tímto jménem nazvali i svého psa.

Brillo a Samuel vyrůstali společně i s maminkou Martinou, tatínkem který se jmenoval Jeremy, a ještě se starší sestrou Růženkou.

Pes roste poněkud rychleji, než dětské mládě. Když byl oběma jeden rok, trochu se poškorpili a hošík štěně kousl do oháňky. Jednoroční pes se pomalu blíží fyzické dospělosti, ale naivně si neuvědomil, že má před sebou lidské batole. Začal se ho bát.

Vyskytovaly se scénky, kdy klučík sotva chodící honí po zahradě psa a volá za ním s bojovým pokřikem. „Hurá dog!“ Možná ale, že to bylo od nich jen takové divadýlko pro rodiče a sami se tím jen dobře bavili. Kdo ví…

Občas jsem svou dceru Martinu navštěvoval. Bydleli ve venkovské chalupě na vesnici nedaleko Oxfordu. Přitom jsem se samozřejmě musel setkat i s Brillem. Stali jsme se přáteli, chodili jsme spolu i na delší procházky.

Podle tamních zákonů i zvyklostí, musí psi při chůzi ve vesnici být drženi na vodítku. Teprve po opuštění vesnice mohou běhat volně. Toto nařízení jsme vždycky důsledně dodržovali. Brillo vždycky důležitě kráčel vedle mne a jen se těšil, až bude smět se mimo vesnici rozběhnout volně. Pak jsme šli polní cestou podél potůčku, kde stál mohutný dub. Oba jsme ten strom využili ke kratinké zdravotní zastávce, pes kromě toho využil možnosti okolí důkladně očenichat a prozkoumat.

Na zpáteční cestě jsme ve vesnici míjeli usedlost ve starém zámečku. Její obyvatelé měli za vraty takového menšího psa, asi jen podvraťáka, ale zato hodně hlasitě štěkajícího. Pravděpodobně se našemu Brillovi nezdvořile posmíval. Byl přece za vraty, mohl si to dovolit. Brillo si ho vůbec nevšímal, jen důstojně kráčel po protějším chodníku. Důležitě kladl přední tlapy před sebe, jakoby tančil a tak se předváděl, jako baletka.

Jednou se stalo, že obyvatelé v zámku zapomněli vrata zamknout a nechali je trošinku pootevřené. Jejich celkem ošklivý pejsek si toho zpočátku nevšiml, a jako obvykle začal na Brilla poštěkávat. Pochopil to ale Brillo. Vytrhl mi vodítko z ruky a protivného psího konkurenta prohnal po celé vesnici. Dal mu co proto!

Chodili jsme spolu s Brillem ve dvou také na delší pochody po cestách, až do sousedních vesnic. V Anglii jsou polní a lesní silničky poměrně úzké. Když se setkají dvě auta, musí se vyhnout na místech, kde je cesta rozšířena právě tak, aby ten, kdo má rozšíření na své straně, mohl počkat, až protijedoucí vůz bezpečně projede. Řidiči  jsou na to zvyklí a jezdí k sobě ohleduplně. V této krajině se většinou všichni vzájemně znají. V případě potřeby si vždycky pomůžou jeden druhému.

Pokud někdo má na své cestě s sebou psa, obyčejně ho v okamžiku míjení s protijedoucím vozem přitáhne na krátké vodítko.

Náš pes Brillo nesnášel, když ho někdo při cestě vzal přímo za obojek. Nikdo z rodiny mne na to neupozornil, takže jsem Brilla klidně i za obojek přidržel. Byl jsem jediným, kdo ho mohl vzít takto důvěrně. Dopadlo to vždycky dobře, protože Brillo byl se mnou takový kamarád, že mně jedinému dovolil dotknout se obojku. Kdokoliv jiný z rodiny to nemohl, vždycky se po něm svižně ohnal zubatou tlamou.

Jenomže se mnou to bylo jinak. Měli jsme takovou dohodu. Mohlo se čenichat vždycky jen po jedné straně. Jsme v Anglii, kde se jezdí po levé straně podle směru jízdy. Takže pokud jde chodec pěšky, měl by logicky jít po pravé straně, aby přijíždějící vozidlo dobře viděl, a aby i řidič viděl chodce, i to že se oba vzájemně vidí. Je to logické.  Takže i pes musí čenichat vedle pánovy pravé nohy a nemůže přebíhat na druhou stranu. Tak jsme to měli i my, včetně toho obojku.

Jednou jsme se vraceli z delší procházky, pomalu se šeřilo, až jsme dospěli do vesnice. Naši bydlí na křižovatce cest tvaru T. Jejich dům je na podélné cestě, zatímco my jsme přicházeli po vedlejší, jakoby po svislé noze písmene T. Viděli jsme, že se v některých místnostech svítilo.

Najednou jsem si všiml, že nahoře v patře se děje něco divného. Jakoby někdo přelézal z opačné strany domu, ze zahrady, oknem dovnitř. Možné by to bylo, protože pod těmito okny ze zahradní strany stál takový přístěnek. Ale nebyl k tomu žádný důvod, normálně se chodilo zevnitř po schodech, kdo by se namáhal lézt přes stříšku ze zahrady.

Zloději! Napadlo mne, jen bylo divné. Že Brillo tomu nevěnoval žádnou pozornost. Normálně by musel štěkat a udělat velký rámus.

Rychle jsem vešel dveřmi do domu a volal jsem Martinu, abych jí vylíčil, co jsem viděl. Nevěřila tomu, ale pak se dala přesvědčit a šla se podívat, co jsem vlastně mohl vidět. Ano, viděl jsem.

Na protější straně ulice bydlela jedna stará paní. Ta měla v patře, pravděpodobně vedle své ložnice, malou osobní umývárnu se sprchou. Právě před mým příchodem z procházky se chystala vstoupit do svého sprchového koutu. Překračovala okraj vany, vypadalo to jakoby lezla oknem. Ve skle místnosti našich v patře jsem viděl jen odraz jejího vstupu do hygienické očisty.

Ladislav Kapucián
Foto: Ladislav Kapucián