Byl večer a bylo jitro, den pátý…
Čtu: „Vydej země rozmanité druhy živočichů.“A po jejich vyjmenování následuje lapidární: „A stalo
se tak.“ A dále konstatování, že Stvořitel „viděl, že to je dobré.“ Ano, „Byl večer a bylo jitro, den
pátý.“
– ???
– No a až šestého dne byl stvořen člověk.
– Hm, a já už se těším na den sedmý.
– Dobrá, dobrá, já jen, že jedním z těch rozmanitých živočichů, které země onen skutečný nebo
pomyslný den na pokyn Hospodinův vydala, byla kočka. Ale mám pocit, že smysl její existence do
rána dne sedmého ještě nebyl jasný. Až když si ona a člověk pohlédli do očí, ukázalo se, že k sobě
patří.
– ???
– Zase otázka?
– A kam se ti ztratila Eva?
– Myslel jsem to tak jaksi povšechně, jako člověk s velkým Č, jako lidstvo, nikoli pohlavně
personifikovaně, jako muž, žena, Adam, Eva. Ale budiž. Když tedy pohlédla kočka s koťaty do očí
Evě a Adamovi, bylo hned zřejmé, a pokračuji stejně jako před momentem, že k sobě patří.
Zejména když se člověku, tedy ano, Evě, narodily děti.
– Ale jsou děti a děti. Již i ten Ábel a Kain byli odlišní. Myslím, že Ábel kočky krmil a měl je rád, a
Kain jim asi moc nerozuměl a připadaly mu nepochopitelné a možná, že to bylo jedním ze zdrojů
jeho frustrace, na kterou pak doplatil jeho bratr.
– Možná i dnes je kořenem všeho zlého neochota porozumět, pochopit viděné a podívat se do očí. A
nejde jen o kočku.
– Ale když byla stvořena kočka dřív než člověk, jak jsi říkal, nedostala třeba nějakou zvířecí
dušičku, aspoň takovou pokusnou? A vlastně i ostatní zvířata, zejména ptactvo nebeské!
– Doufám, že ano, ale nejspíš bude nějaký ten rozdíl mezi duší zvířecí a lidskou. Třeba ten, že zvíře
nemůže zhřešit jako člověk, takže se v podstatě nemůže zpronevěřit Stvořitelově vůli. To člověk
může, ten má svobodnou vůli a má tedy možnost volby.
– Ale kočka má také možnost volby, aspoň v tom smyslu, že se může rozhodnost pro člověka a
zůstat s ním, anebo jej minout a zůstat ve „svém světě“.
– Víš, ale ona je možná i jiná interpretace. Třeba to, že Tvůrce, připustíme-li hypotézu vycházející z
toho, že člověka stvořil k vlastnímu obrazu, tedy že Bůh, stejně jako člověk, rád experimentuje.
Zkusil to se zvířátky, jenže pak uviděl, že tvor osazený opravdovou duší, se schopností rozpoznat
Dobro a Zlo, a tudíž schopný volby, se k němu přimkne více a jinak než kočička s tou svou zvířecí
dušičkou.
– Hm, jenže kočka ani pejsek si nic a nikoho nevolí, když je jim v přítomnosti toho jejich člověka
dobře. A že jim je dobře, dávají najevo jednoduše, po svém. Chtějí s ním být, někdy si hrát, jindy
spát. Ale stoprocentní spoleh na to není. Mnohé zvířátko dokáže utéct, či se přestěhovat k
sousedům.
– A to zrovna my můžeme potvrdit. Kolik že to je let, co se k nám přesunul od sousedů ten náš
přistěhovalec?
– – –
Pokouším se porovnat vztah ke zvířatům dříve a nyní a pochopit jeho proměny. Vynechám z výčtu i
zvířata divoká a nebezpečná, se kterými nebylo radno se potkat tváří v tvář. Jinak se dá říci, že
kromě dávných dob, kdy byla zvířata zbožšťována, jako například ve starém Egyptě či jinde, se na
ně pohlíželo tu jako na tvory určené k jídlu, tu jako na zdatné pracanty, nebo na pomocníky,
například při lovu, a občas některá sloužila i k zábavě. A některá byla ještě poměrně nedávno
vnímána jako služebníci temných sil, například netopýři, plazi a ano, i kočky.
Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected].
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz
