Do, re, mi, my mýt hmyz!

Julinka přicházejíc ze školy si něco pobrukovala. Co to bylo? Sotva shodila batůžek s přívěskem plyšového králíka, zamířila se zpěvem do koupelny. Mamince to znělo jako „do, re, mi“ a pak kousek z vyjmenovaných slov po „m“, dříve se jim říkalo vyňatá či vybraná.

– Kampak tak běžíš?

– Paní učitelka říkala, že já a Anežka a taky Martínek máme hmyz, ona neříká vši, víš. No a že nám zase máte pořádně mýt hlavy.

– Aha, když budeme pořádně mýt hlavy, tedy i ten hmyz, tak už ho na hlavách nebudete mít. Hned bylo jasné mamince.

– A co to do, re, mi?

– To jsou slonizační slabiky, co jsme se učili při zpěvu. Pak to ještě pokračuje nějak jako fásola, sídlo. To si moc nepamatuju.

– Tak to jsou solmizační, ne slonizační slabiky, se slonem nemají nic společného, a je to označení tónů stupnice, přičemž každá ta slabika odpovídá jednomu tónu, který možná znáš spíš pod označením písmeny. Oktáva začíná od C a pokračuje D, E, F, G, A, H. Až zase k C. No a v těch slabikách se to dá lépe zazpívat, zkus to. Do-re-mi-fa-sol-la-si-do.

– Aha, takhle nějak to paní učitelka taky říkala.

– Ale teď už přece ve škole vši dlouho nebyly, ne? Ačkoli, co to říkám, v létě jste do školy přece nechodily, a i tak jsem ti na hlavě pár hnid našla. Je to zvláštní. Víš, za nás se párkrát vši ve škole vyskytly, ale babička s dědou říkají, že za nich ve škole nikdy nebyly. Že je znali jen z obrázků. No, zeptej se jich.

Julinčina maminka se zamyslela a šla hledat fotky ze základky. Je to tak, Tehdy byla většina dětí ostříhaná nakrátko, zato dnes jsou snad úplně všechny holčičky dlouhovlasé, a navíc i někteří kluci. Že by se to snad vším více zamlouvalo? Nebo tehdejší drastické preparáty, dnes z hygienického i ekologického hlediska zcela nepřijatelné, s nimi dovedly lépe zatočit. Kdoví…

Ale od téhle příhody se v rodině vždy při nálezu vší notovalo „do, re, mi“, a někdy i s tím pokračováním my… atd. Veš je v rodině tabuizované slovo.

Josef Duben