Felixe jsme nejdřív ucítili…

Každé ráno kolem sedmé, plus mínus pár minut, se podívám vedle postele a hle, fixíruje mě
pohledem naše Sísa. Někdy, pravda, když ta spontaneita probuzení jaksi nefunguje, mňoukne,
popřípadě se opře packami o pelest a mňoukne z větší blízkosti.

To potom nelením a jdu jí otevřít kočičí dvířka do zahrady. Někdo možná řekne: „Vy zavíráte kočku na noc?“ A já odpovím, že ano, a má to své důvody. Svého času, bude to už víc než rok, chodila ven po libosti, a to do doby, než za ní začal docházet černobílý krásný kocourek. Nevíme, jak se jmenuje, ale kresbou je to jasný Felix. Připomenu, že Sísa je kastrovaná, to však příchylnosti a vzájemné náklonnosti není překážkou. A tak jej jednou pozvala na noc a také na něco dobrého dovnitř. Nezůstalo jen u toho jednou. Dokud se jen nabaštil v přízemí, bylo dobře. Ale poté, co halekal na celý dům a navíc vše označkoval po kocouřím způsobu, jsme Síse vysvětlili, že s pány ať si povídá přes den, v noci to pro dámu není moc vhodné.

Dnes jsme se potřebovali vzdálit tak na dvě tři hodinky dopoledne, tak Síse říkáme, ať si nedělá
starost, a hlavně, ať si sem nikoho dovnitř moc nevodí. Za dvě hodiny a pár minut vstupujeme do
přízemí. Žena krčí nos: „Necítíš nic?“ Zavětřím a souhlasím, že tedy cítím. Že by to byl zase Felix?
A takhle dopoledne? A BYL TO ON! Jak jsme totiž v předsíni hovořili, náhle prošel klidně okolo,
tvářil se jakoby nic, jako pán domu vyšel ven, a kráčel pod lísku, kde máme v plotě kočičí díru,
chatiére, a cestou nám tak úsporně blahosklonně pokynul.

Inu ano, máme jej také rádi, také jsme jej proto pozdravili, ale na noc, na noc stejně raději zavřeme. Snad to do večera vyvětrá.

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected]
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz