Fotí utrpení hospodářských zvířat. Chci ukázat realitu, která měla zůstat skryta, říká Lukáš Vincour

„Chov hospodářských zvířat je jeden z nejskrytějších byznysů vůbec. Média by se měla na krutou realitu, která v něm panuje, zaměřit,“ myslí si aktivista a dokumentární fotograf Lukáš Vincour. Nově začal spolupracovat s neziskovou organizací We Animals Media (WAM), která sdružuje podobně zaměřené dokumentaristy z celého světa. Zaměřují se právě na mapování osudů zvířat, která lidé používají k jídlu nebo pro zábavu.

Co se u vás projevilo dříve – zájem o zvířata, nebo fotografování?
První byl zájem o zvířata. Teprve až později jsem začal fotit. Jezdil jsem na protesty, navštěvoval jsem chovy se zvířaty a viděl, že není nikdo, kdo by to dokumentoval. A to byl důvod, proč jsem vzal foťák do ruky a vše zaznamenával. Od té doby mi investigace a dokumentování zvířat dává ohromný smysl. Foťák je mou nenásilnou zbraní, jak pomoci osvobodit zvířata.

Fotíte hlavně utrpení zvířat. Co je pro vás největší výzvou?
Dostávat se na místa, která si živočišný průmysl tak moc střeží, a ukázat realitu, která měla zůstat skryta.
           Focení je mou vášní, ale dokumentování zneužívaných zvířat je pro mě vždy traumatizující. Bolí mě srdce z toho, co vidím, v jakých otřesných podmínkách jsou zvířata nucena žít a umírat. Já se vždycky vrátím domů, do bezpečí, ale ty stovky, tisíce zvířecích osobností nechávám tam. Za zavřenými dveřmi. Je těžké s tím pocitem žít. Věřím ale, že pokud jejich osudy alespoň zaznamenám, pomůže to něco změnit.

Která vaše fotka nejlépe reprezentuje to, co chcete sdělit světu?
Je těžké vybrat jednu konkrétní fotografii, ale často vzpomínám na kozla vězněného v inseminační stanici. Byl tam fixován za hlavu, zaměstnanci mu do řitního otvoru strkali elektroejakulátor a odebírali mu sperma. Koukal při tom na mě, děsně se třepal a v jeho očích bylo tolik strachu a bezmoci. Ten jeho pohled jsem zaznamenal. Mluví za vše.

Pro popis rozklikněte fotografii. Kredit: Lukas Vincour / Zvířata Nejíme / We Animals Media

Věnuje se v Česku tomuto typu fotožurnalistiky víc lidí?
V České republice je spousta šikovných dokumentárních fotografů, jsou ale zaměření jinak. Mapují spíše sociální problémy, protesty nebo přírodu. Lidí, kteří by se věnovali hlavně fotožurnalistice hospodářských zvířat, je poměrně málo. Jde spíše o jednotlivce. Je tady ale poměrně dost mladých lidí, kteří za zvířaty chodí a jejich příběhy sdílí na sociálních sítích.

Kolik kreativity vnášíte do scény, když fotíte utrpení hospodářských zvířat? Nakolik se do toho snažíte zapojit i svůj vlastní tvůrčí projev?
Jako dokumentarista do scény nijak nezasahuji a většinou se snažím fotit situace z pohledu zvířat. Při focení často nemám mnoho času, všechno se odehrává ve velkém stresu. Ale komponuji to tak, abych atmosféru daného místa nebo oběti přenesl na diváka. Aby byla z fotky cítit emoce. I když jsem pouhý pozorovatel, pracuji s úhlem záběru, světlem a danou situací tak, aby měl divák pocit, že je na místě se mnou.

Máte nějaký vzor?
Velkou inspirací je pro mě určitě Jo-Anne McArthur, jejíž práci sleduji od počátku své snahy dokumentovat životy zvířat. Dále bych zmínil fotografy, jako jsou Andrew Skowron a Human Cruelties z Polska, nebo Aitor Garmendia ze Španělska.

Co všechno s sebou nosíte do terénu? Jaká je vaše základní výbava?
V batohu mám nejčastěji širokoúhlý objektiv, pak jeden portrétní, teleobjektiv a led světlo.

Kdybyste měl vyzvat ostatní fotografy, aby se víc věnovali fotožurnalistice zvířat, co byste jim řekl?
Místa, ve kterých jsou zvířata vězněna, jsou běžným lidem skrytá. Jde vlastně o jeden z nejskrytějších byznysů vůbec. Chovatelé nemají zájem, aby to, co se děje uvnitř, bylo veřejné. A právě proto by se na tuhle krutou realitu měli novináři i média zaměřit. Ukázat, že za klamavou reklamou živočišných produktů se ukrývá spousta bolesti a utrpení nevinných bytostí.

Co v nejbližší době ještě plánujete?
V současné době pracujeme na novém dokumentu „Náctiletí aktivisté: Život v neveganském světě“. Ten dá divákům nahlédnout do světa mladistvých, kteří v sobě mají tak vysokou míru soucitu, že se rozhodli pro veganství. To mnohdy znamená, že jsou vystaveni šikaně a nepochopení většinové společnosti. Cílem dokumentu je rozbít předsudky o veganské stravě u dětí a podpořit generaci mladých lidí, kteří se zasazují o lepší svět. Taky ji posílit. Kromě toho dál fotím, rád bych brzy vydal knihu.

Kdo je Lukář Vincour

Aktivista a dokumentární fotograf. Spolupracovník agentury We Animals Media. Je také spoluzakladatelem veganské organizace Zvířata nejíme a jedním ze spoluautorů a režisérů dokumentárního filmu o nakládání se zvířaty v českých chovech Svědectví. Svou prací upozorňuje na utrpení zvířat.

Text: Sally Thompson
Úvodní foto: Michaela Vincourová