Havran a kavky

Jednoho podmračeného dopoledne usedl Havran na travnatý svah s výhledem na světlík metra. No, opravdu to byl havran, ale na zábradlí před Oční optikou, s výhledem na stejnou stranu, usedl ještě někdo v černém. Byl to muž, zeměměřič Josef A., v černém kabátě s kapucí. Tedy nebyl profesí zeměměřičem, ale rád to o sobě říkal, a když rázoval krajinou dlouhými kroky, tak tvrdil, že takto Zemi jaksi přeměřuje.

Josef A. pozoroval havrana, který se držel stranou, před křovíčkem pod rozložitou mladou lípou. Havran zase pozoroval hejno kavek, jež se věnovaly pro člověka poněkud komickému poskakování, klování sem či tam, a světlým okem se obezřele rozhlížely. Občas zatřepaly křídly a popolétly.  Josefovi A. to připomínalo let motýla. Co to připomínalo Havranovi, lze jen tušit. I když možná, že tento podivuhodný pták byl též v podobné filosofické náladě, jako Josef A.

Mohou mít muž a pták něco společného? Tedy konkrétně tento muž, Josef A. a konkrétní havran Havran? Něco asi ano, když se jejich zájem soustředil na podobné objekty. Na kavky a na lidi. Muž  poodhlédl od kavek a chvíli pozoroval zdánlivě nahodilé, pro havrana asi také komické, pobíhání lidí, kteří vycházeli z obchodního centra a z metra, popřípadě tam vstupovali, kupovali si pečivo, podávali si koláčky k ochutnání, telefonovali, telefony si navzájem dávali k uchu, či si  na jejich displejích ukazovali obrázky. Josef A. stočil pohled na Havrana a zamyslel se. Co když tento bystrý pták přemýšlí o lidičkách stejně, jako já o kavkách? Kam a proč chodí, co v tom vidí? A jaký to má smysl?  Asi chápe, že jedí, to já vlastně u kavek také vnímám. Neklobají do trávy přece jen tak pro mé pobavení. A dál?

Ale co se to děje? Odshora přichází školková třída, a děti… co to mají v rukou? Aha, Josef A. poznává papírové vlaštovky. Asi je děti ve školce skládaly a teď už je vypouštějí. Nutno dodat, že pod svahem je druhá paní učitelka sbírá. A Havran? Možná vnímá, že se mluví o vlaštovkách, ale nejspíš si to nespojí s pojmem pták. Papír, i když mu řekneme vlaštovka, možná létá, padá, ale pořád je to papír. Papírový pták není ptákem skutečným. Havran je možná abstrakce schopen, ale asi úměrně tomu, jak je krkavcovitým ptákům dáno. Anebo usoudil, že mu to za to nějaké další úvahy nestojí, zamával křídly a odletěl.

Josef A. dál pozoruje kavky a lidi. Jaké jsou možnosti či hranice poznání? Úměrné  živočišnému druhu, lidskému plemeni, vzdělání, intuici, místu, okolnostem, pýše, pokoře, milosti?

Snad by mohl být inspirací verš z Poeova Havrana:
… „Pták v svém ebenovém zjevu
ponoukal mne do úsměvu“…

Snad lze, s náznakem úsměvu, dodat:
…Až světlo ztemní, přijde Host
a toho popros o milost….

Josef Duben
(citace z Havrana z překladu Vítězslava Nezvala)