Jednu vlaštovku jednou z rána…

Bylo to jednoho rána, letošního rána, přesněji v pondělí dvaadvacátého dubna, kdy jsem spatřil na návsi první vlaštovku. Vyfotit jsem si ji dost dobře nemohl, neb v půl osmé jsem měl zkřehlé prsty. Myslím, že i ta vlaštovka se na drátech nad střechou stavení pana Karla držela studenými drápky jen z posledních sil. Jak to vypadá dnes, více než po týdnu? Vlaštovek je více a zdá se, že ani po ránu taková zima, tedy spíš mráz, už moc nebude.

A co na to vlaštovky? Ty začnou pomalu budovat hnízda. Nemají to jednoduché. Najít místo, kam by je šlo přilepit, by se dalo, ale budou tam také nějaké mouchy? Tak například v pneuservisu, v otevřené dílně pana Karla, kde bývá ve dvoře pěkně živo, se nějaká vždycky objeví. Stájí s kravami je však ve vsi poskrovnu, pokud se tu nějaká kráva vůbec najde. Ovcí se tu popásá víc, i drůbež lze vidět, ba i kohout zakokrhá. Koně má například Miloš, vlaštovky tedy také, ale ten jeho kůň rád pobývá také ve vedlejší obci, kde by na spočítání stádečka koní bylo potřeba prstů aspoň ze čtyř rukou. No, je rád ve společnosti mezi svými.

Proto vlaštovky dnes často zahnízdí na místech i méně obvyklých. Vyprávěl mi to Standa, s nímž jsme pozorovali tu letošní první: „Víš, jak vedle mě má kovovýrobu soused Radek, tak v té jeho hlučné hale vlaštovky hnízdí a vyvádějí mladé každým rokem. Ty zvuky broušení, řezání, svařování… jim snad vůbec nevadí. Ale loni, nebo už to bylo předloni, uviděl Radek po návratu ze svačiny na zemi spadlé hnízdo. A v něm už snesené první vajíčko. No, hnízdo na kovové konstrukci jeho dílny moc nedrželo. Soused si však poradil, našel někde na ponku starý ešus, do něj hnízdo vložil a přivrtal ešus na místo, odkud hnízdo spadlo. A čekal. Představ si, ti vlaštovčí rodiče se vrátili, trochu se nejdřív divili, švitořili ažaž, ale pak hnízdo dolepili a vyvedli pět nebo šest mladých vlaštoviček.“

Trochu Radkovi závidím. U nás si vlaštovky lepily hnízda na domě několik let, hned vedle vchodu, nad venkovní lampou, ale jen do té doby, než dům obrostl břečťanem a přísavníkem, pak se tam už necítily bezpečně. Velkou část fasády jsem sice posléze očistil, ale zatím se k nám vlaštovky nevrátily.

Takže se i letos ukázalo, že jedna vlaštovka jaro nedělá, na to jich musí být přece jen více, ale něco udělá zcela jistě, udělá radost.

Josef Duben