Kde se vzal otazník?

Viděli jste někdy kočku zezadu? Ano? A už to teda víte? Tak proč psát dál, že? To je otázek kvůli jednomu interpunkčnímu znaménku.

Snad právě proto si člověk v životě stále klade otázky – sám sobě, Životu, Přírodě, Bohu, přátelům… a někdy i doopravdy čeká odpověď. Většinou totiž chceme, aby nám bylo odpovězeno tak, jak si sami přejeme. Tedy abychom byli utvrzeni v našem již hotovém vlastním názoru, že si počínáme správně.

Na každou otázku je odpověď. To jo, ale je správná? A je vůbec k něčemu ptát se, když si nejsem jist správnou odpovědí? Proto se mnoho lidí nejčastěji táže na to „jak“, protože zde se dá předpokládat, že se víceméně dá vypátrat, jak se věc udála, jak je vytvořena, jak je stvořena.

Horší už je to s otázkou po příčině. „Proč?“ I dítko ve škole na otázku, proč ten či onen zavrženíhodný čin udělalo, odpoví „nevím“. Možná se mu spíš nechce přiznat nízké pohnutky, které by před očima učitele nebo tatínka vytanuly v celé nahotě. Proto se neptáme proč? Protože to vlastně víme, jen to nechceme vědět. Velké otázky jsou již zodpovězeny v našem nitru, ve svědomí, v duši. Netřeba se ptát.

Proto možná byla některými kulturami považována kočka za božské zvíře. Sice se táže, zároveň ale odpovídá, ovšem. právě v opačném, božském pořadí. Nejdříve odpovídá, a když si uvědomíme, že nám odpověď uniká, tak jako poslední memento se objevuje otazník. Chtěl ses přece člověče zeptat, ne?

Je marné se tázat na stále unikající existenci, na neuchopitelný pojem. Ten lze nazírat, pochopit v okamžiku prozření, v okamžitě intuice či milosti. Podobně jako s kočkou. Než si uvědomíte, že se na vás upřeně dívá, už je pryč a mává na vás otazníkem. Jak? Takhle, jednoduše, samozřejmě, elegantně. Proč? Protože existuje, protože dovede potěšit, utěšit, protože je. Podobně jako Bůh.

Josef Duben
povídka z knihy Zvíře polidšťuje
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu Hoax