Kdopak to ťukal?

Jednou jsme si s Petrem povídali o zvířatech v domácnosti, o mně je známo, že preferuji kočky, ale najednou Petr řekl, že i on měl jeden čas domácího mazlíka, a to ptáčka, andulku, neboli papouška vlnkovaného. V dětství nikdy ani moc netoužil po zvířátku, jako třeba já, a na andulku došlo až po pěkné řádce let, když už měl vlastní rodinu.

Takhle na to vzpomínal: „Seděl jsem jedno víkendové odpoledne u stolu a hrál jsem si s nějakým projektem, když mě něco trochu podivně vyrušilo. Co to? Někdo ťuká na okno? Bylo to divné, zase někdo zaťukal, odhrnu záclonu a z venkovního parapetu na mě hleděla po očku andulka. Chvilku jsem přemýšlel, co mám dělat. Venku bylo dost chladno, ale když ji přijmu, kam ji asi tak dám? Ale, snad zjistím, komu uletěla, jistě bude rád, až ji dostane zpět. Samozřejmě jsem otevřel. Zkřehlý ptáček opatrně vstoupil a rozhlížel se. V teple pookřál. Tak takhle to začalo.“

Vyvstaly otázky, kam ji dát a čím krmit. Petr získal od souseda velkou klec, co jim zbyla po kanárkovi, i zbytek nějakého krmení. Pátráním po okolí našel chovatele, kterému andulka ulétla, on ji ale nijak moc nepostrádal, měl velký chov, a vlastně byl rád, že se dostala do dobrých rukou. Zpět ji nechtěl.

V novém domově si Káču všichni oblíbili, jak Petr říkal: „Byla moc milá, vůbec ne obtížná, jak se někdy o andulkách říká. A jelikož byla mladá, tak si u nás dobře zvykla, nechávali jsme ji často poletovat volně po pokoji, tedy při pečlivě zavřených oknech i dveřích. Jenom když jsme jedli, tak jsme ji raději zavírali do klece. Jednou mi totiž při průletu potřísnila knedlík a jindy uklouzla na kraji talíře a skoro skončila v polívce. Sice nás to tehdy všechny rozesmálo, ale žena pak pravila, že jednou jí to docela stačilo.“

Pak ještě Petr zmínil, že chvíli uvažovali, že by Káče pořídili ženicha, ale pak se většího chovu zalekli, a takto v užším rodinném kruhu nakonec prožili hezkých pár let. Když se po delší době stěhovali do nového bytu, to už andulka nebyla, o pořízení nového ptáčka už neuvažovali. Dcera mezitím dospěla a život všech nabral trochu jiný rytmus. Ale kdo ví? Možná? Možná někdy později, usmál se Petr.

Josef Duben