Kočičí „užitečnost“ začíná kočičím ránem

Tak schválně, jestli má někdo podobnou zkušenost. Pokusím se popsat u nás obvyklou situaci: Noc
se už schyluje ke konci, je tak kolem šesté, a u hlavy se mi ozve mírné mňouknutí. Nechce se mi
vyskočit, je ještě brzo. Po chvíli kočka mňoukne silněji, a dokonce se opře tlapkami o pelest, abych
lépe slyšel, no a jelikož mezitím uplynula skoro půlhodinka, chápu, že je čas, abych jí otevřel kočičí
dvířka, aby mohla do zahrady.
Tak takhle začíná kočičí ráno.

Pak se kočka proběhne a poměrně často přiskotačí dřív, než vstanu, tedy přesněji v ten moment, kdy
už se k tomu chystám. Zlehounka skočí do postele a vloží mi studené tlapky do dlaně, asi potřebuje
ohřát. Jindy má zase tlapky mokré od rosy, a to si je zase suší. V obou případech to znamená, že si
ještě tak půlhodiny čtu, knihu už držím jen levou rukou a s obtížemi obracím stránky. Občas si se
Sísou zamžouráme do očí. A ona řekne: Ach. A někdy také pf. Anebo zapřede.
Tak tomu říkám kočičí ráno…

Dnes tomu bylo nejinak. Jen s tím rozdílem, že jsem Síse chvíli předčítal z knížky italského
spisovatele Lorenza Maroneho, kde je zrovna zmínka o kocourkovi Belzebubovi, jehož se ujala
milovnice koček Eleonora, a začala mu říkat Fuffy. Cesare, kterého tento černý kamarád občas
navštěvuje, aby si u něj pochutnal tu na sýru, tu na šunce, jméno Fuffy zásadně odmítá. A Sísa má
patrně stejný názor, neboť když čtu Fuffy, ona přímo odfrkne: Pf!
Tak třeba takhle pokračuje kočičí ráno.

Je úžasné kočce předčítat. Podobně jako mé ženě. Samozřejmě tak nečiním každý den, to by jedné i
druhé zevšednělo. Nicméně moc velké rozdíly mezi posluchačkami nevidím. Sísa okamžitě zavře
oči, ale jednoznačně dává najevo, že rozumí. A někdy i trefně opáčí, zapřede, nebo se ozve ono
významné „Pf“. Někdy ji však předčítané moc neuspokojí, a třeba jí to je dlouhé. Anebo málo
chytré? To se pak po svém distancuje a umyje si nad tím nikoli jen ruce, jako Pilát, ale jako kočka i
nohy.

Síse předčítám většinou po ránu. Mé ženě po ránu předčítat nemohu, neb je velmi akční, spěchá
totiž vařit kávu a také připravuje krmení pro kočku. Čas od času jí ale předčítám večer, tlapky mívá
také studené, ale suché, a do dlaně mi je nevkládá, takže mohu knihu držet snáze. Ale na čtené
reaguje prakticky stejně jako Sísa. Samozřejmě mi obdobně rozumí.

Začít den „kočičím ránem“, aspoň občas, to je dost dobré, že?

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected]
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz