Kočka se nemění, ani o Vánocích

A proč by se měla měnit? To jen její „spolubydlící“, tedy my, lidé, měníme své chování, a někdy
docela zásadně. A podle čeho ho měníme? Záleží na okolnostech, někdy na věku, jindy na ročním
období. A někdy je to změna k horšímu, jindy k lepšímu. K lepšímu obvykle o Vánocích, jen kočka stále nic.

Že je to moc troufalé tvrzení? Vezmu to po pořádku. Člověk mnohdy po změně touží, a většinou to trvá, než se pro nějakou rozhodne. Často to na něj přijde o Vánocích, anebo by se rád pokusil
změnu od Nového roku.

Ona se celá lidská společnost mění, to ano, ale s tím vývojem k lepšímu to je na pováženou. I když se čas od času zjeví snílci či nadšení reformátoři anebo filantropové, kteří by to s obecnou nápravou rádi zkusili. Nicméně existuje různými statistikami podložený názor, že ve skutečnosti se lidská společnost mění jen horšímu, tj., že lidé blbnou. Tedy na rozdíl od koček!

Kočky se totiž nemění již pěkných pár tisíc let, aspoň od té doby, kdy se objevily v lidské blízkosti
a zalíbilo se jim v ní. A lidem se zalíbily též. Možná právě proto, že jsou stále stejné, tedy nikoli
pokud jde o vzhled, ale o jejich povahu, psýchu. Jsou stále stejně své, čitelné, avšak pro leckterého člověka protivně nevyzpytatelné, poživačné a mlsné. Ale pro jiné lidi, a doufám, že těch je víc, jsou vždy elegantní, půvabné, přítulné, a neustále zvědavé.

Ale nejsou si obdobně podobní i lidé? Když se vezmou v potaz jejich vlastnosti, také jsou někteří
čitelní, a jiní nevyzpytatelní, bývají poživační, ale i zvědaví. Lidem však byla dána do vínku
schopnost a puzení se organizovat, no a pak v dané společnosti mohou vítězit dobré vlastnosti,
avšak bohužel ne na dlouho, brzy zase začnou převládat vlastnosti nedobré, jako chtivost,
poživačnost, zlomyslnost, apod. Periody, kdy ve státech či říších vládne touha po dobru, po
srozumění a porozumění, se zdají kratší, než periody, v nichž vládne chaos, materialismus a
chamtivost. Stačí pohlédnout do historie. Ať tak nebo tak, dobrá zpráva je, že se tato období střídají.

Ale aby člověk nepodléhal neodůvodněnému optimismu nebo naznačenému pesimismu, je
prospěšné pohlédnout na kočku. Je stále stejná, nezáleží na ročních obdobích, možná ale přece jen trochu záleží na věku, v mládí bývá hravější, v dospělosti rozmyslnější, ke stáru moudřejší. Ovšem když ta naše devítiletá dáma vyrazí na procházkou na blízkou a zakazovanou silnici, trošku o té moudrosti nebo rozmyslnosti začnu pochybovat.

Jinak ale stále stejně přede, drží se okolo domu, přichází víceméně pravidelně, nic neslibuje, ale
plní i ta nejfantastičtější přání. Ulehne na klín, i dokáže… doplň si, milý čtenáři, co všechno kočka dokáže. Třeba to, jak umí pohlédnout do očí…

Ale někdy to s tou vyrovnaností nemusí být na první pohled zřejmé. Například o Vánocích. Kočičí chování sice zůstává stejné, opravdu je stále stejně zvědavá, přívětivá, hravá, ale někdy přece jen podlehne atmosféře Svatvečera a dá před lovem myší přednost lovu vánočních ozdob, zejména těch drobnějších figurek. Právě s ohledem na kočky jsme mívali ozdoby dřevěné. Naše Kiri milovala sněhuláka, zvoneček a pak lyžaře. Ten také při vzdorování jejím tlapkám odjel vždy pod knihovnu úplně nejdál. A jednou zajel až tak daleko, že jsme ho našli až po letech, při stěhování, a k poznání byl jen podle kulicha, lyže už neměl.

Nu a když se kočka nemění o Vánocích, tak se samozřejmě nemění ani po Novém roce, proto také nechápe, k čemu je nějaké to novoroční předsevzetí. Však ono ani to dobře míněné lidské většinou k ničemu nevede.

Josef Duben
povídka z nové knihy Byl večer a bylo jitro, den pátý
Kniha je k dostání mailem přímo od autora, stačí napsat na: [email protected]
Některé z knih spisovatele jsou ke stažení na webu hoax.cz