O myších a lidech. A o kočkách
Ptám se kočky, jak jí chutná, ale je to asi zbytečná otázka. Odpovědí je mi totiž její mlaskání u misky. Tak jí položím druhou sugestivní otázku: „A co takhle myšku, tu by sis dala?“ Neodpovídá a jen zašvihá ocáskem. To si vyložím tak, že ano, ale nyní zrovna ne, teď je přece čas si lehnout na dosah ode mne a spokojeně příst.
Kočky a myši, ty k sobě přece patří. Kočky myši chytají, a je o tom celá řada přísloví i také dětských říkanek. Pak také existují pohádky pro útlocitné čtenáře, kde žije kočka s myškou v přátelském vztahu. Možná to vychází ze zasuté vzpomínky na Ráj, kde vedle sebe žili všichni tvorové v míru, a to i ti, kterým dnes říkáme predátoři a ti, kteří jsou jejich kořistí.
K člověku přišly nejdříve myši, neboť v sýpkách, sklepech a spižírnách nacházely snadnou obživu. A za nimi následovaly kočky. Kdo žil nebo žije na vesnici, asi potvrdí, že je tomu tak dosud, a to i když jsou sklady potravin dokonaleji chráněny. Nicméně myši stále nacházejí okolo domů a v nich lepší podmínky pro život než ve volné krajině. A tak jsou kočky vítány, neboť redukují počty těch, kdo se snaží do spíží či kůlen nebo půd pronikat. Ano, myši jsou přirozenou kočičí kořistí. A kočky je loví, i když jsou doma krmeny. A to, že kočky likvidují myši, má i ten historií potvrzený efekt, že brání šíření i nebezpečných nákaz. Jakmile byly kočky ve středověku z pseudonáboženských důvodů hubeny, mělo to za důsledek rozšíření moru. Ano, ten přenášely krysy a myši.
Dalším důvodem, čím dál více převažujícím pro pořízení si kočky, je mít doma elegantní přítulné a krásné zvířátko, které, zejména když je mladé, je tak roztomilé a dovede domov zútulnit. Nebyl by to ale člověk, aby svou pohodlností a neznalostí nezadělal na problémy. Kolik nechtěných koťat jen tak vyhodí, tedy vypustí do volné přírody, aby se postaraly samy o sebe a staly se z nich kočky toulavé a dále se množící. Pravda, volně žijící kočka se dožije jen několika let, zejména kočka matka, která vrhá do roka několikrát mláďata. A také ne všechna se dožijí dospělosti. Tam, kde se tyto kočky takzvaně přemnoží, to ohrožuje ptačí populaci.
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že u nás na zahradě to neplatí. Máme již čtvrtou kočku. Všechny byly kastrované. A všechny původně městské, ale zvyklé s námi pobývat i na venkovské zahradě. A docházelo a dochází za nimi i pár kocourů. Některé jsme viděli jen párkrát, z jiných se stali prakticky každodenní návštěvníci. A ne že by občas nějaký ptáček nebyl chycen… Ale za těch přes dvacet let jich opravdu bylo jen pár. Myslím si, že je to i tím, že přes noc byly kočky doma. Vypouštěli jsme je ven ráno, až když už bylo pěkné světlo a domů přišly zpět před soumrakem, to jest v kritické době byly „pod zámkem“. A ptačí krmítka, kterých máme šest a na nichž každou zimu zkrmíme přes deset kilo slunečnice, visí v bezpečné výšce.
Ale je pravda, že kde je volně žijících koček moc, je ptáků méně, už i proto, že zkušení dospělí ptáci se těmto místům raději vyhýbají a nechtějí zde hnízdit. A zřejmě i proto se čas od času ozývají hlasy, že je s tím potřeba něco dělat. Vymyslet nějaké speciální „kočičí“ předpisy, to je přece to pravé! Nebo kočky likvidovat, či je držet jen doma, popřípadě jim různými mechanickými způsoby znemožňovat lov. atd., atd.
Vždyť ale existují možnosti, jak bránit nezodpovědnému „přemnožení“. Stačilo by se více zaměřit na kastrační programy, jak už to dávno dělají některé obce a organizace, ba i aktivní jedinci. Ale hlavně neničit ptačí teritoria a dobře hospodařit v krajině. A co také podpořit rozšiřování ptačích parků, které zřizuje Česká společnost ornitologická? Je jich již pět.
U nás máme zatím štěstí, že tu řešíme jen „ptáky a kočky“, že zatím nás nemusejí znepokojovat problémy, které působí toulaví psi zejména na jihu Evropy, Balkáně, popřípadě Blízkém východě, kde jsou jich doslova smečky. A před takovouto lovící smečkou toulavých psů neobstojí téměř žádný čtvernožec ani opeřenec, a dokonce ani člověk.
To jsme to pojali zeširoka, pomyslím si, a pohlédnu na kočku. A zeptám se jí trochu poťouchle: „A co nějaký ptáček, ten by tě nelákal?“ Upře na mě zraky a mňoukne: „Ani ne, slyšela jsem od kamaráda, co k nám na zahradu chodí na granulky, že to za to škubání ani moc nestojí.“ Musím s ní souhlasit, připomnělo mi to, jak to dopadlo, když chovaní tygři dostali pro zpestření krmné dávky usmrcené holuby. No, málo masa, všude peří, a tygři pak ještě celý den kýchali.
Na konec by to možná chtělo připomenout všem těm dobrým lidem, kteří by chtěli být tak velice ohleduplní a něžní, a navíc by chtěli kdeco řešit novými předpisy, aby si vzpomněli, jak to bylo s Lenniem Smallem ze Steinbeckovy novely O myších a lidech. Ten Small byl také jemný a něžný, ale neuvědomovav si svou sílu, a vlastně ani moc, tak každé zvíře a nakonec i člověka něžně umačkal.
Josef Duben
