Pohádka o včelách, lidech a tancích

Jednoho dne se stará včelí královna, tedy královna matka, zamyslela a začala rodícím se včelkám vyprávět tuto pohádku:

Žila jsem jako mladé včelče tady přes kopec, no, kopec, říká se mu hora, ale je to vlastně kopec. Kousek od nás je město, však ho také možná poznáte. Byla jsem zvídavá a to mi zůstalo. Poslouchala jsem, co si vyprávěly včely, co přilétaly z nákupů, poslouchala jsem, o čem snili včelí hoši, kterým lidé říkají málo hezky trubci. I když, pravda, dnes si také tak myslím, že jsou to trochu troubové, kteří myslí jen na to a na jídlo. A také jsem poslouchala mou matku a pak také včelaře, tehdejšího, a pak včelařku, kterou znáte také vy.

Od nich jsem se maličko naučila i lidské řeči. V něčem se tak zvukomalebně podobá řeči naší, lidé zdánlivě totiž také tak jaksi „bzučí“, anebo „bručí“. Podle tónu či témbru poznáte člověka klidného či rozrušeného, podobně jako poznáte náladu v úle. Tak třeba lidé ve zvláštních úlech, do kterých si chodí na nektar, reagují skoro stejně jako my, když se v úle objeví myš, když jim tam dorazí nevítaný host.

Víte, on každý živý tvor dovede formulovat své myšlenky, i když člověk asi více než zvířata, ačkoli kdoví? Ale i lidé se dorozumívají i pohyby těla, posunky, mimikou. Neklopí tykadla, to nemůžou, když je nemají, ale dovedou mhouřit oči, smát se a dokonce do jisté míry dovedou i klopit uši. A jak rázně a radostně kráčejí do úlů pro nektar, před jejichž česny pak rádi sedávají, zejména na jaře a v létě, a bzučí stejně jako my. Mávají končetinami, popocházejí sem tam, točí se…

Ale co mi přišlo zajímavé a nám podobné, dokonce tak, že jsem si říkala, jestli jsme to od lidí neokoukaly. Jedni lidé si myslí, že když včely přiletí k úlu a přistanou na česně, tak že radostně tančí a chlubí se plnými košíčky, no a jiní lidé zase tvrdí, že podle počtu otoček, vrutů či piruet si včely sdělují, odkud že tu dobrotu nesou. A vůbec netuší, že my včely si to všechno říkáme mnohem nenápadněji a že tím tančením si jen předvádíme to mnohdy komické počínání lidí.

Vidím, jak chvějete tykadly a melete mandibulami a maxilami, nejspíš vám to pořád není úplně jasné. Vysvětlím na příkladu. Tak třeba naše včelařka… Když vyráží z domu, kolikrát se vrací, otáčí se na všechny strany, něco popadne,  něco hledá, jednou to jsou klíče, jindy kukla, nebo svačina nebo hrábě. A většinou volá na někoho uvnitř: „Já se zblázním, já v té hlavě nic neudržím!“ A popadá se za hlavu…

No a včely? Ty si pak na česně vyprávějí, co kde ve světě viděly a předvádějí si, co který člověk kde dělal, co si zase zapomněl, co a jak okopával, zaléval, jak si četl, běhal, skákal, brzdil  či přidával plyn…No a také co při tom říkal.

Josef Duben