Pozorování vlaštovek

Při pozorování vlaštovek a jejich příbuzných jiřiček mohou přijít na mysl různé otázky. Na jaře, odkud přilétají, na podzim, kam odlétají? Jsou doma tady nebo tam? Jsou to ptáci kosmopolitní? A vůbec, lze se na jejich počínání dívat takto, z lidského hlediska? Lze. Proč by ne? Ale moc to smysl nemá. Než se ptát, je lepší je sledovat. Jak létají stále na stejná místa. Jsou tak konzervativní? A už jsem zase u lidského pohledu.

Zkusím to z ptačího. „Tak už jsme tu, zde jsme se narodili, a nyní to je na nás, vyvést tady malé vlaštovičky a jiříčky a pak se zase vydat na cestu. A vy se ptáte proč? Víme od rodičů, že tady v zimě na hmyz nenarazíme.“ Možná, že si to říkají takhle.

A že si něco říkají, to je nade vší pochybnost. Tak charakteristicky švitoří, cvrlikají. Nezkušené ucho moc rozdíly nepozná, snad jen jisté vzrušení při příletu, hladové volání ptáčat z hnízd, když se dožadují krmení, anebo pak na drátech, když už vyletěla, a rodiče je ještě stále dokrmují. Mladí ptáci se dají dobře rozpoznat, mají ještě juvenilní šat, na rozdíl od už trochu ošumělého šatu dospělých.

Ale co si povídají na večer? Když jsou ještě v hnízdech někde pod střechou, cvrlikají i za noci. Poslouchat je, to je určitě útěšnější, než sedět u blikotající obrazovky. Když jde člověk v noci po ulici, ať už ve městě či po vesnici, až ho zarazí,  jak se v oknech blýská, jak se záběry střídají. Jak to musí být náročné pro zrak divákův. Jenže ten, sedě před obrazovkou či monitorem a „unesen“ dějem, to prakticky neregistruje.

Hovořím o tom s kamarádem Milošem, který má každoročně na zápraží krytém přesahující střechou nejméně šest až osm hnízd. A jak se mu při tom švitoření dobře pracuje, bere si sem totiž i notebok. Okouzlující je navíc ta jistota. Každé jaro vlaštovky a jiřičky přilétají a s podzimem odlétají,  podobně jako jim příbuzní rorýsi a břehule, ale i další tažní ptáci.

Pozoruji vlaštovky na drátech, jejich gestikulaci, a dokonce i mimiku. Dobře se dají sledovat z nějakého vyvýšeného a skrytého místa, třeba z vikýře. Ale i tak je každý nenadálý pohyb a zvuk znejistí a frnk, už jsou pryč. To jen člověk je tak důvěřivý, nebo neprozřetelný?, že čeká, co se z toho zašustění či za harašení vyvine. A navíc je zvědavý, co to kdo říká, aby mu něco neuteklo. Možná by bylo lepší nenaslouchat tolik lidem, tedy zejména některým, a více poslouchat ptáky.

Pak může vlaštovčího pozorovatele třeba i napadnout, že ptáci nebeští se nestarají o to, odkud jdou a kam směřují. Ano, to je ta stará známá filosofická otázka. Zato pro ptáky je důležitější otázka „kdy?“.  Ano, to je ono, a nejen pro ptáky. Dělat věci v pravý čas…

Josef Duben