Proč lidé nemají ocásky?
Nabízí se celá řada odpovědí, například, že by ocásky dělaly bouli pod sukní či kalhotami, navíc by třeba z krátkých sukní vykukovaly, a při sezení v autě nebo v autobuse či metru by se brzo ošoupávaly.
Jenže zapomínáme na podstatnou věc, takový ocásek totiž jen tak nevisí, všelijak se vrtí a na svého nositele leccos prozradí. Anebo jeho majitel prostřednictvím svého ocásku něco podstatného sděluje svému okolí. Radost, strach, podřízenost, nervozitu. Stačí se podívat na ocásek kočičí, anebo psí. Ostatně ocasem dokáže významně vrtět i nosorožec, který třeba při kálení ocasem rozmetá svůj trus do okolí, aby o sobě dal řádně vědět.
Nu, kdyby lidé byli tak elegantní, jako jsou kočky, a měli tak uzpůsobené ocásky jako ony, mohli by docela elegantně dát najevo zájem o partnera, mohli by lehkým pošviháváním naznačit, že už je té pozornosti dost, nebo že je čas si hrát: ocásek vzhůru a běžet a poskakovat a přeskakovat… No, s tím přeskakováním by to na ulici či návsi člověk přehánět zrovna nemusel. Ale stejně. Hned by člověk věděl, na čem s tím druhým je.
Mimiku tváře jsme se naučili zvládat, podobně jako kočky, ale na ten ocásek bychom byli krátcí, stejně jako jsou ony.
Když jsem tuto úvahu přednesl mé ženě, odpověděla hned, že ocásky nemáme proto, že by se hnedle poznalo, kdo je blbý. Ten by totiž brzo o ocásek přišel, neb by si ho zcela jistě dříve či později přivřel mezi dveře. Jenže mezi ty bezocáskové by se nejspíš zařadili i lidé roztržití, a to jsou, jak známo především profesoři a různí vědci, a také moje žena, takže by to zase nebylo úplně průkazné. Nejspíš lidé ocásky nemají jednoduše proto, že další komunikační prostředek by je až příliš rozptyloval. Nebo?
Ale stejně by to bylo pěkné, pozorovat slečnu nebo dámu jak konverzuje a přitom mrská ocáskem. Inu, ale pohled do očí také není marný.
Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax