Proč pes nepatří na jeviště? Jen se vyčůrá a sklidí veškerý aplaus, vysvětluje herečka Tereza Kostková

Stačilo málo: aby si pořídila psa. Na sociálních sítích se okamžitě strhlo pozdvižení. Herečka a moderátorka Tereza Kostková si totiž stafordširského bulteriéra pořídila z internetu a „bez papírů“. Proč to udělala? Jak se vypořádala s kritikou fanoušků, že podpořila množitele? Jací jsou psi ve Španělsku, kam sahají hereččiny kořeny? A jak jí zanedlouho zvířata zkříží cestu i profesně?

Je mu sotva půl roku a už na sebe dokázal strhnout pozornost celého národa: hladkosrstý stafordširský bulteriér Boomer. Jeho majitelka – herečka a moderátorka Tereza Kostková – si ho totiž pořídila z internetu a „bez papírů“.

Pes přesto vypadá naprosto spokojeně. Jen co se objevím ve dveřích, běží mě vesele uvítat. Roztomile se kymácí ze strany na stranu a mává ocasem. Pak mi do klína vkládá užmoulanou botu a lehá si za záda. Drbej mě, žádá pohledem.

„Tak tohle je ten tvor, který vzbudil boom na sociálních sítích?“ ptám se a šimrám ho za ušima. „Ano. Pejsek dostal jméno šité sobě na míru,“ směje se Tereza.

Jakmile usedáme s kávou na terase, Boomer vyskakuje v jídelně na pohovku. Samozřejmě i s tou svou užmoulanou a zablácenou botou. 

Od doby, co se strhla mela na Facebooku, uplynul skoro měsíc. Mezitím jste se setkala s několika ochranáři zvířat, přečetla desítky článků. Takže… jak to celé hodnotíte zpětně? Byla chyba pořídit si psa bez papírů?
Nemůžu to zpětně hodnotit jako chybu, protože jsem v danou chvíli opravdu udělala to nejlepší, co jsem mohla. Alespoň podle informací, které jsem měla k dispozici. Za nás se papíry nikdy moc neřešily, nebyly rovnítkem nějaké nekalosti. Takže by mě nikdy nenapadlo, že se pak dozvím, kolik lidí to spojuje přímo s množírnami.

Množírny navíc pokládám za hanebné. A právě proto, že vím, jak rafinovaně dokážou někteří lidé podvádět, jsme se snažili neponechat nic náhodě. Hleděli jsme, abychom předem viděli oba rodiče štěněte i prostředí, ze kterého zvíře pochází. Kladli jsme důraz na to, aby štěně nebylo odloučené od matky příliš brzy. Také aby mělo základní očkování i odčervení. Udělala jsem zkrátka všechno, co mi doporučili zkušenější. Hleděla jsem dokonce na doporučení, která jsou na stránkách veterinární správy. Proto jsem byla z reakcí tak překvapená.

Co byste tedy po tom všem lidem doporučila? Co byste řekla třeba svému moderátorskému parťákovi ze soutěže StarDance Marku Ebenovi, pokud by za vámi přišel a chtěl radu, jak postupovat při pořizování pejska?
Konkrétně Markovi Ebenovi bych nic poradit nemohla, protože ten by chtěl vořecha. Oni mají vždycky jenom vořechy, milují je. Nejspíš je mají z útulků, ale to nevím jistě.

Proč vy jste vlastně nesáhla po psovi z útulku?
Ale já jsem zkusila útulek. Jenomže jsem neuspěla.

Neuspěla?
My jsme chtěli štěně. Jednak kvůli synovi, ať se stará do počátku. Štěně je navíc lepší i pro náš rodinný provoz – pejsek se s rodinou mnohem lépe sžije, když je bez předchozích návyků.

Současně jsme měli určitý časový limit. Naplánovali jsme si pořízení pejska na naprosto konkrétní období, protože jsme věděli, že právě v tu dobu budeme doma a budeme se mu moct věnovat. Chtěli jsme ho v klidu naučit chodu domácnosti. Samozřejmě jsme netušili, že přijde koronavirus a času bude najednou víc než dost (smích). V útulku nám ale řekli, že štěně nemají a ani mít nebudou. A že nemá cenu ani na nějaké čekat. Proto jsme se poohlédli jinde.

Poté, co se na vás sesypali lidé na Facebooku, jste ale přece jen něco udělala: o problematiku zvířat jste se začala zajímat. Setkala jste se s několika ochranáři, do svého rozhlasového pořadu Blízká setkání jste si pozvala veterináře Jana Herčíka. Co jste si ze všech těch debat odnesla?
Tu problematiku jsem samozřejmě rámcově znala. Ale znala jsem ji jen jako laik. Jako každý, kdo nepatří do komunity záchranářů a útulkářů, případně chovatelů. Teď jsem se ale začala aktivněji zajímat o ten rozpor, který byl patrný z toho konfliktu na Facebooku. Tedy že není všem jednoznačně jasné, kde končí množírny a kde už začíná chovatelství.

Ráda také slyším názory z obou stran, pravda je totiž často někde uprostřed. Bez komunikace se navíc nikam dál nedostaneme. Takže když jsem na sociálních sítích zaznamenala i nějaký ten smířlivý hlas, který poukazoval na jiný možný uhel pohledu, zaujalo mě to. Navrhla jsem schůzku. Hozená rukavice byla obratem sebrána.

Sešla jsem se se čtyřmi ženami, které reprezentovaly svět útulků a dočasek.  A bylo to velmi přínosné, poučné, zajímavé a především vstřícné. Zjistila jsem, kolik se toho za posledních pětadvacet let změnilo. V dobách mého dětství nekvetl v takové míře byznys se zvířaty. Nebyly žádné množírny ani veterináři, kteří dávají do očkovacích průkazů falešná razítka. Nebylo ani tolik ochranářských spolků. Dnes je to jiné. Obchod se zvířaty je třetím nejlukrativnějším byznysem na světě. Přibývá odložených, nemocných a ztrápených zvířat. Je to nesmírně smutné a složité téma, které by si zasloužilo řešení.

To zní, jako kdybyste se v tom chtěla začít nějak angažovat. Chcete? Podobnou diskusí, byť ne na sociálních sítích, vznikly před padesáti lety SOS dětské vesničky, jichž jste ambasadorkou. Nestanete se nyní ambasadorkou i nějakého zvířecího projektu?
Nebráním se tomu, ale aktuálně to není v mém zorném úhlu. Nevím, jestli bych na něco podobného měla vůbec kapacitu – a to právě proto, že se už angažuji v jiných projektech. Oblastí, kde je potřeba propojit informace, je mnoho. Slíbila jsem ale, že téma sem tam otevřu alespoň v některém z budoucích rozhovorů v Českém rozhlase. Nebo někde jinde, kam moje práce sahá. To dělat samozřejmě můžu a budu. Už teď to děláme.

Kde by se podle vás mělo začít? Jaké konkrétní téma byste právě teď otevřela?
Z toho, co jsem pochopila, by se měla především dotáhnout legislativa. Vůbec nechápu, že ačkoliv tady máme tento obří problém s množírnami, neměli jsme množírnu donedávna ani definovanou zákonem. To vážně nechápu. Je také třeba komunikovat a vést lidi k odpovědnosti. Ovšem laskavým způsobem, nikoliv osočováním. Křičící dav nikdy nikoho nikam neposunul. Naopak.

Vás ta mela na Facebooku hodně překvapila, že? 
Způsob, jakým někteří lidé komunikují na sociálních sítích, je mi samozřejmě léta známý. Je to specifický svět a je to na delší povídání. Mě ale překvapil ten důvod. Zpočátku jsem tomu vůbec nerozuměla. Ta smršť byla drastická.

Až po onom setkání s ochranáři mi začalo být jasné, jak to někteří vidí. Že mají pocit, že se to všude a dávno ví. Ony ale některé věci skutečně všeobecně známé nejsou.

Přece každý nejsme odborník na všechno. Každý rozumíme něčemu jinému. A není lhostejností ani hloupostí druhého člověka, když nemá tak široké znalosti v určité oblasti. Proto se máme setkávat, povídat si, diskutovat, konzultovat a vzájemně se svými zkušenostmi obohacovat. Na Facebooku se to ale bohužel děje zřídka. Tam jako kdyby se v lidech probouzelo to nejhorší. Naopak na naší schůzce jsme toho dosáhli. Řekla bych, že k oboustranné radosti.

Říkáte, že sociální sítě probouzejí v lidech to nejhorší. A nejste sama, kdo si toho všímá. Proč myslíte, že Facebook probouzí v lidech zlo?
Zlo v lidech bylo samozřejmě vždycky. Agrese byla a bude v lidském repertoáru jednání, každý z nás s ní nakládá různě – někdo s ní pracovat umí a jiný neumí. Ale to, že se jí v poslední době vyvalilo tolik, to je podle mě opravdu dílo ve velké míře sociálních sítí. Někdy si dokonce bojím, že je to jejich hlavní utajená náplň. Že sociální sítě byly vytvořeny hlavně proto, aby nás navzájem rozeštvávaly. Je to výborný nástroj pro trolly, pro manipulace, kdy není vítáno, aby si lidé něco v klidu vyříkali a vyřešili. Aby našli cestu. Naopak. Schválně živí agresi, aby lidi na nic kloudného nepřišli. Když se dva perou, třetí se směje.

Podle mě lidi zkrátka jen přišli o pokoru. Mají všeho dost, nemusí se velice o nic snažit, a tak si troufají. Ztrácejí zábrany. A protože na Facebooku jsou „za bukem“ a nemusí se vám dívat přímo do obličeje, začnou být odvážní. Řeknou i to, co by nikomu do obličeje neřekli.
Ano, ztrácejí zábrany. Všichni jsou najednou vševědoucí porotci obdaření patentem na rozum. Někdy mě to až ohromuje. Já bych si nikdy nikoho soudit nedovolila, zvlášť pokud neznám celý jeho příběh a okolnosti. Je to i otázka míry demokracie v našich srdcích. I přes vlastní zkušenost a silné přesvědčení nesmíme zapomínat na respekt i otevřenost vůči zkušenosti jiné.

Je ohromující, kolik zloby v lidech je. A když si člověk uvědomí, že ji v sobě ti lidé mají pořád…asi s ní usínají i vstávají… hrozná představa (smích). Samozřejmě to není jenom věc sociálních sítích, je to o nastavení celé společnosti. Sociální sítě jsou pro to ale nejideálnější platformou.

Pojďme se ale vrátit ke zvířatům… Říkáte, že kromě legislativy by to chtělo i nějakou poklidnou osvětu, protože lidé stále nemají dost informací…
Ano. Třeba v mém okolí by skoro nikdo nezařadil mezi množitele rodinu, která má doma na zahradě vymazlená štěňata. A to jenom proto, že nemají průkaz původu. Množírna je pro většinu lidí takový ten děs, který znáte z reportáží. Představí si pod tím dvě stě vyhladovělých psů, kteří se krčí mezi výkaly někde v klecích. Také jsem si to myslela. Pochopila jsem ale, že se skutečně může množírna i velmi rafinovaně maskovat, vypadat na první pohled nezávadně.

Zajímala jste se i o to, jak se na psy a na množírny dívají lidé v zahraničí? Ptám se hlavně proto, že máte částečně španělské kořeny a často jezdíte do Španělska nebo na Mallorku. Řeší se to tam také?
Vidíte, tohle vůbec nevím. Nikdy mě nenapadlo se na něco takového zeptat. Hned při další návštěvě to ale udělám. Pokud nás tedy ještě pustí za hranice (smích).

Jsou psi ve Španělsku divočejší? Zoolog Daniel Frynta tvrdí, že chování zvířat skutečně ovlivňuje jejich původ. Třeba myši z Balkánu a Předního východu jsou prý mnohem bojovnější než hlodavci ze střední Evropy. Všimla jste si nějakých rozdílů i vy?
Jen u lidí. Jižní národy jsou obecně hlučnější a otevřenější. Myslím, že se to ale musí logicky promítat i do chování lidí ke zvířatům a chování zvířat k lidem.

Vy máte doma ještě i krajtu, že? Jak se vůbec snáší had se psem v jedné domácnosti? Už jste je seznámili?
Neseznámili a ani to nehodláme zkoušet. Podle mě by to nedopadlo dobře, asi by to prohrál had.

Oni sami o sebe naštěstí ještě prozatím neprojevili zájem. Boomer si hada vůbec nevšímá, zajímají ho jenom ptáci a kočičky. Zájem neprojevil ani had. Naopak, ten vypadá extrémně spokojeně, že má konečně klid. Protože já jsem hrozně mazlivá a věčně jsem ho tahala ven. Hodně jsem s ním třeba vařívala – měla jsem ho kolem krku a nechala jsem ho po sobě plazit. On to ale ve skutečnosti moc kontaktní mazel není. Takže je zřejmě rád, že si může konečně hovět ve svém novém krásném teráriu, které mu vyrobila manželka Aleše Hámy – bytová designérka.

Co zvířata ve vašem hereckém životě? V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že vám rodiče nechtěli dovolit jako dítěti hrát, protože „psi a děti na jeviště nepatří“. Co to je za pravidlo?
Ne ne, tak to není (smích). Je pravda, že mi rodiče profesi rozmlouvali, snažili se mi nabídnout jiné alternativy. Ale to jen proto, že mě chtěli uchránit před negativy této profese. Třeba právě před tím, že mají lidi často pocit, že si na vás mohou všechno dovolit. Že jste jakýsi veřejný majetek. Když mi ale bylo osmnáct, stejně jsem to zkusila. A oni byli nakonec rádi. Viděli, že jsem na jevišti šťastná.

A ti psi na jevišti?
To je jedno takové divadelní rčení. Říká, že děti a psi nepatří na jeviště. Jsou totiž natolik autentičtí, že často nerespektují přání režiséra nebo předlohu autora (smích). Svou naprostou pravdivostí pak na sebe vždycky strhnou veškerou pozornost. Herci se pak můžou uhrát, postavit třeba na hlavu, ale nezmůžou nic. Klidně to můžou zabalit a jít domů. Aplaus sklidí pes (smích).

Zažila jste někdy psa na jevišti?
Zažila. A nejenom psa, dokonce i koně. A vždycky to bylo přesně tak, jak říkám. Pes se vyčůral a lidi se z toho mohli zbláznit (smích).

Co zvířata ve filmu? Vy jste jednou hrála dokonce veterinářku, a to v televizním seriálu Temný kraj. Jaké to bylo?
Ano, hrála. A nebylo to naposled. Začínám totiž točit velký šestnáctidílný seriál, kde ztvárním právě veterinářku. Tentokrát navíc budu opravdu telit krávy a starat se o velká zvířata. Moc se na to těším.

Odkud se vlastně berou zvířata, která účinkují v divadelním představení nebo filmu? A jak se s nimi pracuje?
V divadle to jsou většinou domácí mazlíčci samotných herců nebo techniků. Většinou jsou to zvířata, která do divadla pravidelně chodí, takže jsou na divadelní prostředí zvyklá. Nedělá jim to absolutně žádný problém, vystoupí třeba i před mnoha lidmi. Pokud jde o film, tak na to jsou přímo specializované agentury, které trénují zvířata na plac.

Když mluvíte o agenturách, které trénují zvířata pro film… Jak se díváte na cirkusy?
Mohu přispět do mlýna jen svým skromným názorem. Doufám, že čas drezurování zvířat je už v jednadvacátem století dávno za námi. Že už si snad vystačíme jen s obdivem k akrobatům, provazochodcům a jiným fascinujícím lidským umům. A že zvířatům s láskou necháme svět, který jim náleží a patří. Tedy svět bez většího vměšování. A také že konečně přestaneme na zvířatech rýžovat peníze.

Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: archiv Terezy Kostkové

Doporučujeme: VIDEO: Fascinující záběry, jak pijí kočky a psi