Ptákem, být ptákem, na chvíli…

Na počátku jara, přesněji právě nyní na počátku dubna si voláme s Matějem. Připadá mi nějak zadýchaný…

– To jdeš do kopce s padákem v batohu na zádech? Tedy se složeným paraglidingovým křídlem, ptám se, protože je docela pěkně, a zdá se mi, že ideálně „letovo“, a tak soudím, že Matěj míří na kopec, aby si zase chvíli užil ptačího pohledu na zem.

– Ne, ne, hrabu trávník, ale pravda, dnes jsem si byl chvíli zalétat na Rané.

– A?

– Dobré to bylo. Konečně jsem se letos podíval na zem shora. Trochu mě to i zasněžilo, ale sníh na zem nedopadl. A shora už vypadá země zeleně. Jaro je tu.

– Už kolikrát jsem se tě chtěl zeptat, zda už ses tam nahoře setkal s konkurencí, tedy tou opeřenou. Viděl jsem před časem video, jak jednomu italskému paraglidistovi přistál na botě orel a chvíli tak letěli spolu…

– Takhle zrovna ne, a to jsem létal i v Alpách a v Dolomitech. Ale s ptáky se setkávám a rád je pozoruji a následuji. Jak ti, kteří plachtí, zejména dravci, přesně vědí, kde jsou stoupavé proudy teplého vzduchu, aby jich využili. Vidět to není, tak jak to poznají? Jaký na to mají speciální smysl? Dnes jsem zrovna pozoroval pár čápů. Myslel jsem si, že mi napoví, ale kdepak, jen zakroužili a pokračovali jinam.

– A ty stoupavé proudy, termiku, využíváš jen ty a dravci, anebo i jiní ptáci?

– To je docela dobrá otázka. Když stoupák vynese do výšky i hmyz, tak toho využijí drobní pěvci, kteří se za ním vydají nahoru. Třeba i vlaštovky. Takové hejno pak pěkně ukazuje, kde to stoupá.

– A v jaké výšce létáš ty?

– No, od několika set metrů do několika tisíc. Mám rád termické létání, tak jako pták, ale to i ostatní paraglidisté. Ano, plachtí se ve výšce od několika set metrů nad zemí do několika tisíc; v Čechách se například může do 2900 metrů, ale v Alpách třeba létáme i ve výškách přes 4000 metrů. A tam už je pěkná zima.

– Takže s ptáky jsi žádný problém neměl?

– S ptáky ne, spíš někdy se zvědavými krávami na loukách v Rakousku, které někdy brání ve startu, případně chtějí ochutnat padák, a o kličkování mezi kravinci ani nemluvím…

Josef Duben