Říkanky pro kočku

Dnes mi při podvečerním holdování kočce napadlo povědět jí říkanku. A myslím si, že docela pěknou kočičí říkanku. Ano, je spíš známá jako dětská…

Šeptám jí: „Vařila myšička kašičku, na zeleném rendlíčku,“ no, však jistě víte, jak je to dál. U Sísy jsem však měl trochu potíž s prsty, ten pátý jsem schválně opominul, abych ji v odpočívání moc nerušil. Takže pokračuju: „Tomu dala, tomu málo, tomu víc a na toho čtvrtého?“ Ano, nezbylo nic, a ten běžel, a v podpaží jsem kočičku pošimral, na což zareagovala mírným zamňoukáním. Ovšem že rozuměla všemu. Už při prvním verši, vařila myšička kašičku, zpozorněla a zašvihala ocáskem.

Kočka rozumí a umí to dát odpovídajícím způsobem najevo. Avšak některé nuance buď neodhalí, anebo odhalí, ale nepovažuje je vzhledem k důležitosti hlavního sdělení za podstatné. To, čemu se smějeme my, to ji většinou nechá chladnou.

Příklad? Jasně, tady je. Dceřin manžel jejich holčičce jednou s jistou poťouchlostí zpíval: „Mámo, táto, u moře je myš.“ Pak pokračoval správně, že tam pošlou kocoura, který tu myšku vyšťourá, atd. Holčička je zatím maličká, takže rozdíl mezi zvukomalebně podobným „v komoře“ a „u moře“ zatím neodhalila. Tak jsem to zkusil s kočkou. Ale ani tu to nezarazilo. A proč také? Podobně jako dítě pochopila podstatu, důležitá je přece ta
myš!

Dalo by se z tohoto pokusu vyvodit sofisma, že kočky jsou jako děti? Nebo naopak? Anebo že kočky, podobně jako děti, dokážou pochopit to podstatné, co se jim říká? Je tedy nasnadě úvaha: co to zkusit i v dospělosti, být vnímavější, aspoň tak jako děti, anebo jako ty kočky?

Josef Duben
povídka z knihy Věřím v kočku, a v život věčný
Celá kniha je ke stažení na webu Hoax