Slon dentistou

Pozoruji slony ve výběhu. Jenže v zoologické zahradě  toho sloni moc nenaběhají, i když prostor mají poměrně velký. Proč také, když nemusejí za potravou, ta přece chodí za nimi. Tihle dva se zrovna drbou o uschlý strom a dívají se mým směrem, zda se mnou nebude nějaká zábava. Je středa dopoledne, a to moc návštěvníků nepřichází, školy prý chodí nejvíce ve čtvrtek a v pátek.

Chytím se levou rukou, tedy palcem a ukazovákem, za nos, ohbím levice prostrčím pravačku a pozdravím slony „po našem“. Takhle jsme slony předváděli ve škole, v první a druhé třídě, mně to muselo vydržet nejmíň do třetí, když mi to tak jde dodnes. Na slony ve výběhu to, jak se zdá, moc nezapůsobilo, i když možná trochu ano, zamávali ohromnými boltci. Jsem jim za to vděčný. Ale za mnou se ozval smích. Obrátím se. Postarší chlapík omluvně gestikuloval, že se nesměje mně, abych si to nebral osobně, a hned začal vysvětlovat:

–  Připomnělo mi to dobu, kdy jsem se staral o zvířata v cirkusovém zimovišti, také jsem slony takhle zdravíval.

–  A odpovídali?

– Jo, stejně jako vám, ale hned pak natahovali choboty, zda pro ně něco nemám dobrého.

–  A míval jste?

– Vždycky. Půlku tvrdého chleba nebo třeba jen větev.

–  A to jste je i cvičil?

–  Ne, na to byli jiní, já jsem měl na starosti ustájení, krmení a podestýlku zvířat, prostě jsem se staral o to, čemu se dnes říká welfare. Také jsem sledoval jejich zdravotní stav a spolupracoval jsem s veterinářem.

Takhle vážně mi to ten chlapík vysvětloval, ale najednou se rozesmál.

–  Co vás tak rozveselilo?

– Vzpomínka na to, jak jsem našemu zubaři navrhoval, že by mu slon mohl být užitečný.

–  Slon zubaři?

–  No právě… Tehdy měl u nás v péči slony ošetřovatel Míša. Byl to takový drobný, na první pohled trochu zanedbaný človíček, ale slony měl v pořádku. Dobře je krmil, pečoval o kůži, paznehty, a pravidelně je koupal, ostatně i pro něj to byla příležitost k osobní hygieně. A byla s ním řeč, vždy dal k dobrému něco veselého. Pak byl ale najednou snad  čtrnáct dní takový nemluvný a skleslý. Jakou jsem měl radost, když mě pak najednou zase přivítal rozzářeným úsměvem. Nemusel jsem ho dlouho pobízet k vysvětlení.  Před těmi čtrnácti dny mu totiž při krmení slonů vypadly umělé zuby, a než se pro ně stačil natáhnout, hbitá slonice Duňa je popadla chobotem a spolu s několika větvemi si je strčila do tlamy. Ach, co teď, děsil se Míša. Ale pak si řekl, že když šly dovnitř, tak musejí také vyjít ven. Čekal na to skoro čtrnáct dní. Že se ale nadřel, když musel celou tu dobu pečlivě kontrolovat každý kousek sloního trusu, kterého slon vyprodukuje denně dost přes sto kilo, a to ještě ke všemu byli ve výběhu sloni dva! Nakonec se ošetřovatel Míša dočkal. Zuby vyšly,  nepoškozené, a navíc tak krásně bílé! No řekněte, nedalo by se to využít? Podle zubaře by ale o takový způsob čištění zubních náhrad asi velký zájem nebyl.

– Hm, to se asi dá pochopit… navíc dnes chce každý všechno hned, a tohle by bylo přece jen trochu zdlouhavé.

– Viďte?

Josef Duben