Spoustu věcí důležitých pro život jsem se naučila na pastvě…
Tuhle větu jsem zaslechl z rozhovoru dvou žen. Připomenulo mi to před časem populární knížku Roberta Fulghuma, jejíž titul zní „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“. Hm, já jsem do školky nechodil, přesto jsem přijal za vlastní mnohé, co tam Fulghum zmiňuje. Například že je dobré se umět o všechno podělit, nikoho nebít, splachovat po sobě a mýt si ruce před jídlem. A také jsem pochopil, že rybičky, křečci či morčata jednou umřou, no a že my konečně také, a tak dále. Kde všude ale dítě potřebná moudra pochytá?
Mně se zdá, že hodně jsem pochopil od prarodičů, od venkovských příbuzných, či od prázdninových kamarádů. Při pobytu v přírodě či na venkově se člověk, i ten malý, leccos dozví o společenských vazbách, ale i o vědách, třeba o biologii, chemii, matematice, psychologii i o vztazích ke zvířatům. Jako předškoláka mě nevýslovně těšilo držet v náručí králíčka, kuře nebo kotě. A dodnes si vybavuji, jak mi bylo smutno, když jsem byl svědkem posledních dnů čuníkových. Vzpomínám si na krásné oči koně či krávy. Ale v ten moment už zase připoutal mou pozornost pokračující hovor oněch žen:
– Vážně na pastvě? Zeptala se ta druhá.
– Ano, jako malá jsem jezdívala k příbuzným do podhůří Šumavy, na celé prázdniny.
– A to jsi skutečně chodila pást?
– Nejdřív mi svěřovali jen kachňata a housata. Aby se proplavala v potoce. Až později jsem chodila pást krávu. Ale ne sama, s dětmi ze vsi. Každý měl jednu nebo dvě na starosti a vyháněli jsme je na pastviny pod lesem. A kromě pasteveckých dovedností, jsem se naučila péct brambory v popelu a opékat houby na klacku. Prý to byly syrovinky, ale mám dojem, že jsme si pekli i holubinky. Také jsem se tam naučila kouřit. I když tuto „dovednost“ už dnes nepraktikuji.
– A ty pastevecké dovednosti?
– Hlavní je nedovolit kravám utéct do jetele, aby se nenadmuly. A že je lepší jít před krávou, protože když jdeš za ní, tak zrychluje. A také umět odhadnout čas, kdy jít domů, tedy si včas hrát a v pravou chvíli s krávami vyrazit domů, na dojení. Hlavně aby se nerozhodly jít samy. To se pak rozběhnou jako divoké a mohly by si ublížit. Jednou se nám to stalo, byly doma dřív než my, a za to nás opravdu nikdo nepochválil.
Přestávám poslouchat, propadám se do vlastního dětství a připadá mi, že se mi před očima odvíjejí i podobné vzpomínky. Na dny na travnatých stráních, na východy a západy slunce, na charakteristické zvuky vesnice, kokrhání, kvokání, štěbetání vlaštovek či jiřiček pod střechou, řehtání koní, syčení hus a zahrabání kopytem ve stáji. Vzpomenu si na starého „strejčka“, se kterým jsme hledali, kam slepice zanášejí, a který mě, mimo jiné, naučil pít syrová vejce.
Ano, spoustu užitečného pro život jsem se dozvěděl i bez školky, ano i ve škole to ano, ovšem i mimo. Sám o sobě, o mých dětských společnících i o dospělých, no a také o světě zvířat. Dnes o tom všem přemýšlím s odstupem, a vidím a chápu leccos i trochu jinak.
Josef Duben
