U jako undatra
Možná si někdo vybaví původně rozhlasovou a posléze televizní „scénku ve vrátnici“, která se dnes dá docela snadno najít na netu. Lubomír Lipský, v roli vrátného, vypisuje návštěvníkovi propustku do podniku. Vzhlédne od talířku s obědem a ucedí: „Jméno!“ Návštěvník: „Hlustvisihák.“ A dialog pokračuje: „Hláskujte ho. – H jako Heine. – Co? – Jako Heine. – Jo, já vím, jako hajnej. A dál? – L jako ledvinky. U jako undatra. – Co je to undatra? – To je jako ondatra, jenže má na začátku U.“ A tak to pokračuje, až to vrátný nevydrží, lístek zahodí a pustí návštěvníka bez něj.
Vždy mě při poslechu tohoto skeče napadalo, proč právě undatra, jako kdyby nebylo žádné zvíře od U. Jistěže je, třeba urzon, úhoř nebo užovka, ale těm by se nikdo nesmál. I když pokud by šlo zrovna o urzona, mohl by si autor pohrát se zrzounem. Jenže urzon není zrzavý! A tak co třeba přesunout žert na písmeno S? „S jako spaček.- Co to má být? – No jako špaček bez háčku.“ Ale to už by bylo dlouhé a scénka by ztratila spád, jako ostatně i toto psaní.
Tak aspoň řeknu, jak je to s urzonem. Eliška Bendáková ve své bakalářské práci na MU Brno uvádí, že jeho jméno pochází zřejmě z francouzštiny ours = medvěd, a ourson = medvídě. A to z latiny, ursus, čili medvěd. Urzon je severoamerický hlodavec, co leze po stromech a vypadá jako takový stromový dikobraz. V češtině se neuchytil Preslem navržený název drážďák, jak píše Eliška Bendáková. Samci se totiž při soubojích totiž tak rozdráždí, že se naježí, až vypadají dvakrát větší. U nás jsou urzoni chováni například v zoo v Děčíně nebo v Olomouci, ale asi se je podaří spatřit málokomu, neboť to jsou noční zvířata.
Když už jsem se dotkl lingvistiky, tedy spíš etymologie, musím přiznat, že při pohledu na to, jak se názvosloví vyvíjelo, se člověk docela pobaví. Mnohé návrhy názvů již zmíněného Jana Svatopluka Presla se ujaly, například lachtan, tuleň, vorvaň, bobr, dikobraz, mrož nebo hroch. Ale pro klokana navrhovaný skokejš nebo hnátoš nikoli. Škoda. Asi nejen mně by se to dost líbilo.
Josef Duben
