V doupném stromě

Je to radost spatřit v kulturní krajině starý strom, a ještě když je navíc doupný. Může se v něm skrývat ledajaké překvapení. Nejčastěji potěší a také překvapí zde hnízdící ptáci, zejména na jaře. Datli, strakapoudi a další datlovití. Ale i příbuzný brhlík, dále samozřejmě holub doupňák, ale i malí pěvci. A co sovy? Ty sice také, ale většinou unikají pozornosti. Já je tedy potmě nevidím, jen se občas mihne tichý stín, ale zase je dobře slyším.

V doupném stromě se mohou usadit třeba i včely, sledoval jsem je několik let v duté lípě před kostelem v Praskolesích. Správněji by to bylo v brti, čili dutině ve stromě. A před lety jsem v polosuché duté jabloni u cesty nemoudře  vyplašil sršně. Do té doby jsem netušil, jak rychle umím běhat. V pěkné stromové dutině mohou ale sídlit i netopýři, plch či veverka, a někde u země myši.

Ve starém dřevě se líbí vývojovým stadiím hmyzu, larvám všelijakých tesaříků a roháčů. Starý strom, zejména s přírodními dutinami, je v krajině krásný a navíc je hodnotný, protože nabízí obydlí pro celou řadu živočichů. Takové stromy v krajině bývají označovány modrým trojúhelníkem na znamení, že nesmějí být káceny.

Na zahradě máme starou jabloň, také docela doupnou. A když jsem zaslechl charakteristické ťukání  spatřil jsem strakapouda. Bylo to ke konci léta, že by se dobýval na nějakou larvu ve dřevě? Kdepak, to si jen z lískového keře přinesl oříšek, zaklínil si ho do vyhnívajícího suku, aby mu neklouzal, a mohl ho pěkně rozlousknout a sníst. Ale byl velkorysý, nesnědl všechno, ještě ve skořápce nechal něco málo pro sýkory.

Ovšem tolik doupných stromů jako na řeckém ostrově Korfu, to se hned tak nevidí. Snad každý věkovitý olivovník dutinami oplývá. Panečku, zde se to musí hnízdit! Ale to by asi chtělo vypravit se do zarostlých strání na pozorování brzy zjara. Takhle, na konci září, nezbylo než se spolehnout na fantazii, které napomáhal noční zpěv puštíka. Několik dní po sobě takhle houkal: huhů, huhů, chvíli po setmění, až kolem deváté. Ale i tady bylo nutno zapojit fantazii, protože tuto krásnou sovičku s charakteristicky proužkovaným oočím, ornitologové říkají závojem, potmě fakt vidět není.

S jistým odstupem si říkám, nezněla ta soví věta nějak takto? „Buď šťasten, cizinče, a vzpomeň si na mne.“ Tak se loučila  Nausikaa, dcera krále Alkinoa, s Odysseem, než odplul z Korfu (Kerkyry) domů na Ithaku.

Josef Duben