Ve stínu obrů
Malí jedinci, ať už to je člověk, malý kůň, pes či kočka, husa anebo kachna, popřípadě želva, ti všichni vrhají v šikmém světle tak velikánský stín, že to až vypadá, jako by šlo o stíny obrů. Je to však jen klam a mam. Malí zůstali malými. Ale obři opravdu existují, i když v současné době je jich možná méně než v minulosti.
Lidí přes dva metry se nakonec najde docela dost, pomalu v každé dlouhé ulici se jeden takový vyskytuje. Nicméně hanácký obr Josef Drásal, vysoký 2 metry a 42 centimetry, má pořád náskok i před dnešními velikány. V polovině devatenáctého století musel mít tento obr jistě ještě větší respekt, než by měl dnes.
Ale obři žili prokazatelně i dříve, byť ti opravdoví, ti hodně přes dva metry, byli zřejmě spíš výjimkou, jako třeba biblický Goliáš, který měl mít přes tři metry, popřípadě Samson. O obrech se zmiňují také zdroje ze starého Egypta, či Indie. Obdiv k velikánům je pochopitelný, ale je třeba jej brát s rezervou, velikost totiž není všechno, jak se ukazuje na osudu Goliášově, kterého přemohl malý David prakem. Ale největším nepřítelem obrů je snad spánek. Obr Samson ztratil svou obří sílu, když mu ve spánku lstivě ostříhala vlasy Dalila. A velkému vojevůdci Síserovi ve spánku přitloukla hlavu k zemi stanovým kolíkem zase starozákonní Jael.
Lidští obři jsou víceméně historičtí a doložení, například zmíněný Josef Drásal a další, a podobně je tomu i se zvířaty, asi s výjimkou bájného ptáka Noha. Ale zřejmě existovali pradávno i malí lidičkové, soudě podle dvacetileté třicetikilové Lucy, jejíž pozůstatky našel Donald Johanson v roce 1974 v Etiopii. Žila prý asi před třemi miliony let. Měřila jen málo přes metr. Jméno dostala podle písně od Beatles Lucy in the Sky with Diamonds. Nu, a co když nakonec tato Lucy patřila k prapratetám dnešních Pygmejů?
Nějak se poměřovat, nebo lépe řečeno měřit síly, to je u živočichů věc zcela přirozená, zejména v období říje, tedy boje o samičky. Pověstné jsou souboje muflonů, jelenů, kozlů, kohoutů, tetřevů, ale i hmyzu. Kdo viděl aspoň fotku, jak spolu zápolí dva roháči, to může potvrdit.
U lidí je tomu nejinak, poměřování se netýká jen výšky a obratnosti, ale i dalších schopností, a začíná to, podobně jako u živočichů, zhruba v době dospívání. Zdá se, že poněkud primitivní důraz na velikost, výšku, může fungovat, ale rozhodně ne vždy. Stačí si připomenout Davida, Napoleona či admirála Nelsona, ale na druhou stranu třeba i velké darebáky, a sem si lze doplnit ty nedávné či leckteré současné. Takže když se mluví o lidském velikánovi, či obrovi, na to skládací či navíjecí metr použít nelze. A napověděl by něco stín? Možná proto velcí darebáci opravdu dovedli donutit i celé národy žít v pochmurné temnotě.
Jenže když odhlédneme od výšky tělesné, jak měřit velikost intelektu, jak poznat duševního velikána? Hm, asi je nejlepší soudit až s jistým časovým odstupem. A kdo se nechce spoléhat na soud dějin, nebo na něj čekat, může to zkusit třeba podle návodu Cyrana z Bergeracu: Velký nos velkého ducha značí! Hm… jen aby to pak nevyhrál slon těsně před tapírem.
Josef Duben
