Vertikalita je nahoru i dolů

Pohled na vzdálený anebo blízký horizont, čili obzor, náhle naruší pohyb. Co to je? Vysoko ve vzduchu se vznáší pták, nějaký, nemusí to být zrovna orel nebo na jednom místě se třepotající poštolka. Může to být třeba skřivánek. A kde se tam tak najednou vzal? Vznesl se ze země, a asi nevyletěl kolmo vzhůru. Kolmý start totiž není ptákům zrovna dán.

Pohyb vzhůru byl vždy vnímán jako něco žádoucího, zejména pokud šlo o dým z obětní hranice. Pokud se dým válel při zemi, bylo to nedobré znamení, že oběť bohům, či Bohu nebyla přijata. Příkladem může být čoudící oheň Kainův. Bylo to znamení, že obětník má a upřednostňuje zájmy především přízemní a materiální, dalo by se možná říci horizontální.

Jenže ani ten dozajista netouží pouze po materiálním nasycení, ale jaksi tuší, že je ještě nějaké Něco nebo Někdo, koho je třeba mít na své straně. A tím jistě nemyslí jen rodiče, členy rodiny, komunity, nebo sousedy. Proč by jinak vůbec obětoval? No a kde bude ten další tušený? No přece někde tam, nahoře, to je jasné.

Proto ta touha se trochu povznést, jako pták, jenže to není tak snadné, tak aspoň vyrazit na kopec, vystoupat na horu, a při té příležitosti si z odstupu uvědomit měřítko viděného. Jak je náhle to lidské snažení malé… Ale při přílišném vzdálení se, a to fyzickém i duchovním, může hrozit jisté odtržení, dokonce až závrať, vertigo, a pak přitažlivost zemská či přitažlivost horizontality může způsobit až zachvění a pád. Volný pád, tedy ten fyzický, probíhá rychlostí necelých deset metrů za vteřinu. A pokud jde o pád z výšin duchovního vzepětí, to bude asi ještě horší.

Závrať je velmi ošemetná, většinou nepříjemná a obávaná, ale někdy i paradoxně docela žádoucí, což například může potvrdit návštěvník, tedy já, před časem existujícího hudebního uskupení Vertigo ska. Však ona i jazzová kapela Vertigo na možnou závrať vsadila. Avšak tento pocit může být omezující či limitující jako ve slavném Hitchcockově filmu stejného jména.   

Pohyb vzhůru je podobně jako pohyb dolů podmíněn přitažlivostí, jednak přitažlivou touhou dosáhnout výšin, ale i obyčejnou přitažlivostí zemskou. S obojím si dovedou poradit ptáci. Pravda i hmyz, motýli, mouchy či třeba chrousti. Ale mluvme o vyšších organismech. Například o andělích, a o tom, jak se pohybují v prostoru a čase.

– Ovšem tato témata, která jsi jen tak ledabyle nahodil, bys měl za trest zpracovat aspoň v rozsahu bakalářské práce s názvem Studia kulturně antropologické aviatiky.

Něčeho takového jsem se už ale zalekl… Možná jsem měl radši začít a i skončit tím, že pohyb ve vysokém pleveli informací a teorií jaksi omezuje pohled vzhůru, a tím zapříčiňuje ztrátu měřítka našeho konání a možná pak i hrozí ztráta smyslu života. Když ale pozoruji kočku, jak se mi nasoukala mezi klávesnici a monitor, tak si říkám, jak se zrovna jí daří jednoduše a elegantně zvládat horizontalitu. Na důkaz švihne ocáskem, přesune mi odstavec nahoru a dolů, a tím mi beze slov sdělí, že zvládá i vertikalitu, a že mi to ještě názorněji ukáže zítra na stromě, kde mi přitom  předvede, že vertigo, tedy závrať, opravdu nemá. 

– No vidíš, takhle už je to srozumitelnější, tak proč nejdřív tolik slov? A díky kočce jsi pochopil, jak moc ve všech případech pohybu, tedy nahoru i dolů, ale i při dlení nahoře či dole, záleží na samozřejmé eleganci.

Josef Duben