Dům plný tesaříků…

…tesaříků rudých. Latinsky Pyrrhidium sanguineum. Jsou to veselí hbití brouci, nevelicí, tak kolem centimetru. Jenže když je jich najednou v domě moc, jsou na oknech, běhají po podlaze, až člověk neví, kam šlápnout, přestává to být zábavné.

Rádi v domě topíme dřevem, dcera také, no a občas z polena nějaký brouk vyskočí. Jenže letos, na počátku jara, mě dcera překvapila: „Tak dnes jsem zase vynášela ze dveří přes čtyřicítku těch tvých červených brouků. “

– Jak „mých brouků“? Jsou to tesaříci rudí, ti se právě nyní rodí, a vylézají z „tvého dřeva“.

Uvědomuji si vzápětí, že se u nás také objevují, ale jen tak dva tři denně. Že to jsou tesaříci rudí, latinsky vlastně krvaví (sanguineum), jsem si ověřil, jakož i to, že se vyskytují v celé Evropě, ale i severní Africe či Asii. Jsou hojní zejména tam, kde rostou duby, a nejsou považováni za žádné škůdce, neboť larvy žijí pod kůrou čerstvě odumřelých či pokácených stromů. A hlavně jsem se dočetl, že jejich vývojový cyklus trvá jeden, spíše však dva roky. No a dcera v domku topí dva roky starým dřevem, zato my už loňským. Takže opravdu nesejde na domě. Když jsem přinesl k nám do tepla košík toho dva roky starého dřeva, také se to u nás tesaříky rudými zahemžilo. Po týdnu dceři sděluji výsledky pokusu:

– Tak už vím, jak to s těmi rudochy je, i u nás je veselo. Jen je těžké ty brouky vyfotit, jsou tak hbití.

– Ano, to mohu potvrdit, i moje holky mi je hned po probuzení rády pomáhají hledat a lovit. I ta menší třímá kelímek a volá brouci, brouci!

Takové se mi dostalo odpovědi. Není to nádhera? Život v částečném sepětí s přírodou má své klady a patří k nim i to, co by někdo mohl považovat za zápor. Kdopak si doma může užít bohatého pozorování hmyzu, v tomto případě brouků, kteří jsou tak pohlední, čiperní a pro člověka a jeho věci naprosto neškodní. Jindy si pozorovatel musí vystačit s pavouky. Když je jich moc, tak je šetrně vynesu ven, ovšem je komické sledovat, jak ti pokoutníci, tedy ti opravdoví pavouci domácí, honem utíkají zpět. Domů. Přiznám se, že jim zavírám dveře před nosem, rychle ale opatrně, jenže oni většinou stejně nějak proniknou dovnitř. Je to taková naše hra.

Josef Duben