Netopýři a termiti dodržují karanténu. Když se nakazí přenosnou chorobou, odejdou z hnízda
Vědci přišli se zajímavým zjištěním: některá zvířata dodržují karanténu. Třeba když se necítí dobře netopýr, dobrovolně omezí kontakt s ostatními. Uchýlí se do soukromí a se zbylými členy rodiny se pro jistotu nebaví. Teprve až se netopýrovi uleví, vrátí se ke svému běžnému společenskému životu. Termiti se dokonce snaží ostatní kamarády varovat.
Netopýři jsou ohleduplná zvířata. Když je přepadne nevolnost, která by mohla předznamenat nakažlivou infekci, stáhnou se do karantény. Jednoznačně to prokázal experiment, který uspořádali vědci z Ohijské státní univerzity.
Našli kolonii jednatřiceti netopýrů v útrobách dutého stromu a všem jejím členům vpíchli injekci. Šestnácti savcům aplikovali látku, která aktivovala jejich imunitní systém – netopýrům nezpůsobila žádnou nemoc, ale cítili se po ní pár hodin špatně. Dalších patnáct zvířat dostalo jenom placebo. Všem netopýrům pak vědci přilepili na záda senzory, díky kterým mohli sledovat jejich chování a pohyb.
Méně času s ostatními
„Ukázalo se, že si netopýři z první skupiny začali udržovat od ostatních odstup. Ačkoliv jsou to velmi společenská zvířata, která chtějí být se svými druhy v nepřetržitém kontaktu, najednou se stáhla do ústraní,“ shrnul svá zjištění biolog Simon Ripperger z The Ohio State University. Když se netopýři začali cítit nemocní, trávili podle něj více času o samotě a neúčastnili se ani běžných činností, mezi které patří péče o své druhy. „Na ostatní netopýry dokonce i méně volali,“ doplnil vědec. Zvířata se zkrátka snažila omezit šíření choroby na minimum.
Netopýři upravili své chování okamžitě. „Už během prvních šesti hodin strávila »nemocná« zvířata s každým svým druhem v průměru o pětadvacet minut méně času. Vyhledala také o čtyři kontakty méně než ostatní členové komunity,“ pokračuje Simon Ripperger. Experiment přitom trval jen osmačtyřicet hodin, poté účinky séra vyprchaly. Chování netopýrů se ihned vrátilo do normálu.
„Prakticky totéž ukázal i podobný výzkum netopýrů žijících v zajetí,“ doplnil jeho kolega Gerald Carter. Zprávu o experimentu přinesl na konci loňského roku vědecký magazín Behavioral Ecology.
Doporučujeme: Mámy netopýrů žvatlají na svá mláďata. Jako lidské matky na kojence
Podobně se ale chovají i další zvířata. Například mravenci nebo termiti. Stačí, aby jednoho z termitů napadla cizopasná houba, a v celé jeho kolonii okamžitě vypukne poplach. Spustí ho sám nakažený termit – a to tím, že začne vibrovat.
Alarm pro ostatní druhy vyšle už dvanáct minut po prvním styku se sporami cizopasné houby. Tedy v době, kdy sice ještě nemá žádné příznaky choroby, pro ostatní termity už by ale mohl být nebezpečný. „Nakažený termit se snaží zbylé vrstevníky varovat, aby se k němu raději nepřibližovali. Cizopasné houby totiž mohou znamenat pro tento hmyz zkázu,“ popisuje na webu MDPI biolog Mark Bulmer z Towsonovy univerzity.
V kolonii se pak všechno rychle přeorganizuje: nemocní termiti se dobrovolně uchýlí do izolace, aby nákazu nešířili dál. Jejich zdraví kolegové se zase začnou déle zdržovat mimo hnízdo – aby se tolik netlačili na chodbách. Navzájem si také dezinfikují povrchy svých těl.
Doporučujeme: Zvířata jsou mistři v samoléčbě. Znají lék na parazity, bolavé klouby i jedy
Odstup od svých blízkých si udržují i nemocné langusty. Tedy tvorové, kteří žijí obvykle velmi družně a pospolitě. Jakmile je ale začne ohrožovat nákaza smrtícím virem PaV1, stáhnou se rychle do ústraní. Zatímco jindy se rády podělí o skrýš s ostatními členy svého vlastního druhu, při nemoci se společnému nocování vyhýbají. „Raději volí samotu,“ uvedl biolog Jaroslav Petr. Opět přitom platí, že se zvířata uchýlí do karantény ještě před propuknutím samotné choroby.
Ve zvířecí říši se ale najdou i případy nedobrovolného vyloučení ze společenství. To vědci pozorovali například u včel. Jakmile některá z nich onemocní, ostatní obyvatelky ji z úlu jednoduše vyhostí. „Někdy svou nakaženou družku dokonce násilně vytáhnou z hnízda ven a nechají ji svému osudu,“ popsal v magazínu Science začátkem tohoto měsíce Sebastian Stockmaier z Texaské univerzity v Austinu.
Text: Veronika Rodriguez
Úvodní foto: Freepik
