Povídky Josefa Dubna

Co slovo, to pojem, konkrétní či abstraktní, třeba stůl, okno, kravín, noha, ruka, láska, spravedlnost. Ideální by bylo, kdyby se

Jednoho podmračeného dopoledne usedl Havran na travnatý svah s výhledem na světlík metra. No, opravdu to byl havran, ale na zábradlí před Oční optikou, s výhledem na stejnou stranu, usedl ještě někdo v černém.

Začetl jsem se Knihy Džob…  není to až úchylné, jak člověk podvědomě čte nečeská slova s anglickou výslovností? To tedy je, zvlášť když v tom mém případě jde o Knihu Job. A tam jsem ku ke konci narazil na podivného živočicha, býložravce, kterýžto poté, co se nažere, „uléhá pod lotosem, skryt ve třtině a bahnu“.

Kdo se podíval do oka sojce, strace anebo kavce, asi bude souhlasit, že myslí. Zrovna před pár dny jsem pozoroval kavky na Florenci, procházely se po trávníku, pak jedna vzlétla na dopravní značku a chvíli pozorovala lidské hemžení. Hleděla dost  pobaveně.

V mnoha situacích je dobré vidět, a nebýt při tom viděn. Zásadní výjimkou je však provoz na silnici, tam je

Proč došlo k onomu legendárnímu zmatení jazyků při stavbě Babylonské věže? Nebo vlastně jak? Prý proto, že lidé tak zpychli, že chtěli vybudovat stavbu tak vysokou, aby dosáhla až do nebe.

Říkám si, co kdybych chtěl ženě, například v době předvánoční, popřát trochu klidu, a hlavně ticha v tom shonu, a

Kdo by si nepamatoval dětskou říkanku, která začíná… šel zajíček brázdou, měl kapsičku prázdnou, a tak dále a tak dále.

Ptám se, zda je na místě mluvit o člověku, tedy o Homo sapiens, jako o člověku moudrém, a ty odpovídáš,

Možná mi ani tak nechyběla trpělivost, šlo spíše o nesoustavnost či roztěkanost, které často doprovázejí klukovská léta. Tolik dojmů, tolik poznatků, touha všechno vidět, nové zážitky vytěsňují předchozí. Napadlo mě to po zhlédnutí nového francouzského filmu Srdce dubu.