Povídky Josefa Dubna

Jasně, ještěrka je samozřejmě také zvíře, ale v této pohádce ji považujme za krásku. A docela oprávněně, je vážně půvabná,

Zrovna totiž přiběhla ze zahrady trochu mokrá, tak se jí tážu. Vyskočila na parapet, pokrčila rameny a kývla hlavičkou ven:

Jednoho pošmourné dopoledne se „to“ v královském městě stalo. A nebylo to v královském hradě, ani v Jelením příkopu, není

Vídám ji už nějakou dobu, sedává tam každý večer. Když se podívám přes potok, tak ji vždy spatřím, je to

Je to radost spatřit v kulturní krajině starý strom, a ještě když je navíc doupný. Může se v něm skrývat

Nikdo jistě nezpochybní, že je důležité dbát o dobré jméno. Jenže ani při vší snaze nemusí být dotyčný doceněn, či

„Varoval mě tatínek, že nemám každému všechno věřit, a vždycky dodával: Možná, že maminka by to neviděla tak černě, přece

Fenomén bludiště je zřejmě starý jako lidstvo samo. Ten archetypální příběh o Labyrintu, ve kterém čeká na své oběti Mínótauros,

Proč jedni lidé kočky tak obdivují, a jiní jsou vůči nim dost rezervovaní? Těžká otázka, na kterou jsem však najednou,

Co je to za tvrzení? A proč by se měla dobrota kočky posuzovat podle toho, zda klepá, nebo neklepá? No,