Povídky Josefa Dubna

Ne v každé situaci se dá doporučit jednat podle přísloví: mlčeti zlato, mluviti stříbro. Pravda, než být prostořeký, nebo říci

Vždy, když zaslechnu tento povel, či zákaz, „Fuj, to je fuj!“, který má zabránit, aby mě pes neoslintal, nebo nepovalil,

Žil, byl za devaterými horami, řekami a moři pes, který rozuměl lidské řeči. Tedy doopravdy to nebyl tak úplně pes,

Ten v soutěži prohrává. A proč? Nemá totiž už žádnou rezervu, prostě tahá za kratší konec provazu, a je to

„No, co je to za otázku? Prostě se sedí u díry, a když myš vyleze, jednoduše se majzne po hlavě,

Elektřina je potřeba nejvíce v noci, řekne si leckdo, protože bez světla na ulici by možná zabloudil a doma třeba

Jak psát o kočce toho řeckého matematika, fyzika, astronoma, filosofa a mechanika, když toho o ní vlastně moc nevím? Tak za prvé,

Jakýpak úkol má člověk na tomto světě? Říkávalo se, že muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit děti, nejlépe

Dudka chocholatého (Upupa epops), na rozdíl od vrabce či sýkory, viděl málokdo. Skoro to vypadá, že ho mnozí znají leda z obrázků. Tak těm povím, že dudek doopravdy existuje. Viděl jsem jej před lety ve Florencii, v Zahradách Boboli (Giardino di Boboli), kde se nízkým houpavým letem třepotal mezi sochami múz a chvílemi měl chocholku složenou a chvílemi rozevřenou.